„Rozhodl se rozšířit oblast pátrání, aby se ujistili, že jim nic neuteklo. Už předtím poslal strážníky, aby tu pláž prošli vokruhu čtyř set metrů, ale rozhodl se rozšířit perimetr na celý kilometr.“
„Dobře,“ pokývala hlavou Makayla. „Našli něco?“
„Jo, našli.“
„Lillyiny věci?“
„Ne,“ povzdechl si Coetzer. „Našli další dvě těla.“
TŘICET MARNÝCH LET: DOČKAJÍ SE DÍVKY ZDUN NĚKDY
SPRAVEDLNOSTI?
Autor: Tom Swainswick | redakce
Ani po třech desetiletích nemají rodiny obětí odpovědi
28. dubna 1992 bylo vpísečných dunách severně od Bamburghu náhodným kolemjdoucím objeveno tělo osmnáctileté Lilly Andrewsové, která se už dva měsíce pohřešovala.
Jako by nestačilo samotné zjištění, že byla Lilly zavražděna – později téhož dne, poté, co rozšířila oblast pátrání ina část dun známou jako „Hák“, učinila policie ještě hrůznější nález. Na pláži byla ukrytá další dvě těla – jedno patřilo devatenáctileté Felicity Sykesové zJedburghu adruhé jedenadvacetileté Maggie Wilkinsové zCarlisleu. Felicity byla nezvěstná od patnáctého ledna aMaggie odva týdny déle, od Nového roku.
Všechny tři dívky byly uškrceny.
Pátrání po odpovědích apachateli se proměnilo vjedno znejdražších vyšetřování vhistorii místního sboru.
Policie prověřila přes sedm apůl tisíce stop, vyslechla jedenadevadesát podezřelých avjednu chvíli na případu pracovalo více než sto padesát lidí napříč odděleními. Vzávěru však jejich snaha vyšla nazmar.
Northumbrijská policie sice vyslýchala „několik slibných podezřelých“, ale kzatčení nikdy nedošlo. Podle zdroje blízkého vyšetřování se tým dokonce nikdy ani nezaměřil na konkrétní osobu. „Ti takzvaní ‚slibní podezřelí‘ byli jen zbožné přání. Předvolali jsme několik chlápků se škraloupem vrejstříku adoufali jsme, že to někam povede. Nikdo znás ale ani na vteřinu skutečně nevěřil tomu, že by ty dívky zabili. Anavíc měli alibi. Pak jsme se zaměřili na jednoho majitele obchodu, který mohl mít ty vraždy na svědomí, ale nepodařilo se nám ho snimi spojit. Sice to byl podivín, ale podivín neznamená trojnásobný vrah.“ Další zbývalých detektivů, kteří na Operaci Rudá, jak se případům přezdívalo, pracovali, souhlasí: „Myslím, že jsme ty muže vesměs vyslýchali proto, abychom jen nečinně neseděli.“
Další zpolicistů zachází ještě dál: „Ten případ byl prokletý.“
Nejde jen opověrčivé řeči. Celá řada detektivů apomocného personálu se shodla na tom, že vyšetřování od počátku provázela smůla. „Vden, kdy jsme ty dívky našli, musel někdo rozbít snad padesát zrcátek, protože to byla jedna pohroma za druhou,“ tvrdí bývalý seržant Northumbrijské policie. „Zforenzního hlediska to byl propadák. Neměli jsme vůbec nic. Těla těch dívek byla zabalená do jutových pytlů, jenže ty se časem roztrhaly aotevřely se adostala se do nich zvěř, voda ipísek. Vtýdnech před jejich objevením bylo naprosto otřesné počasí, takže veškeré potenciální stopy se buď zničily, nebo kontaminovaly.