Motörhead - Pařmeni a rebelové (Ukázka, strana 99)

party, dostal jsi z toho opravdu dobrý, hezký zvuk. Takže takhle jsem získával zdvojený zvuk kytar, dvě stopy, Les Paul a strat. Později, už ve Fastway, jsem začal používat jen Les Paula na obě stopy, a všiml jsem si, že v tom není úplně to, co měli ve zvuku Motörhead. Bylo to hezké, plné, vřelé a průrazné, ale zvuk Motörhead byl docela jedinečný – sexy, na rozdíl od vřelého a mazlivého. Nejspíš jsem Les Paula používal víc na sóla, i když jsem používal i strata. Nedokážu ti říct, kde co je. Problém, který jsem u strata měl, bylo to, že byl občas trochu špinavý. Měl jsem to rád špinavé, ale také jsem to měl rád tvrdé.

A strat se občas tak jako zploštil, takže jsem spíš tíhnul k Les Paulu.

Já jsem vlastně nic moc nezměnil, takže čistější zvuk Bomber v porovnání s Overkill… přemýšlím, jestli za to nemůže zvukař Trevor Hallesy, nebo jestli to nebylo nařízení Gerryho Brona, víš, nařízení, které padlo za našimi zády.“ Ach ano, legendární Gerry Bron, určitě spojený i s Motörhead, ale víc propojený se svou monolitickou dojnou krávou, Uriah Heep.

Eddie přidává ještě další shrnutí umírněného úředníka. „Gerry, no, byl v pohodě, hlavní kápo,“ vzpomíná Clarke. „Víš, my jsme s Gerrym nikdy neměli moc co do činění. Byl to takříkajíc velký šéf. A chodíval si nás poslechnout. Pamatuju se, jak jsme třeba dělali Overkill, a on přišel se svou tehdejší ženou Lilian do studia Bronze, to bylo skvělé studio. Musím říct, že Roundhouse bylo skvělé studio, a my byli šťastní, že ho máme, protože jsme tam byli jako doma. Pamatuju si, jak si přišli poprvé poslechnout Overkill, a my byli nadšení z těch dvou kopáků na Overkill. Bylo to skvělé peklo. On tam přišel se svou ženou, posadili se, my jim to pustili, a na něm bylo vidět, že mu to prostě ustřelilo hlavu. Miloval to. Hele, on měl rád hudbu, víš. Měl rád kytary a tvrdou muziku, to je nutno uznat. Ale byl to bohatý obchodník a trochu odtažitý, řekl bych. Víš, nebyl to ten typ chlápka, kterého bys poplácal po zádech a řekl: ‚Hele, pojďme si dát pivo, kámo, a špeka,‘ víš, co myslím? To by s Gerrym nešlo. Bylo to, jako by ses potkal s právníkem nebo tak.“ „Byl to jen přirozený vývoj,“ krčí rameny Phil, když se ho Sam Dunn zeptal na element síly, který se přirozeně nacházel v rodící se myšlence speed metalu, reprezentované první písničkou na Overkill a pak, to je zajímavé, na poslední písničce Bomber. „Každá kapela,

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523365

která spolu hraje, se vyvíjí. Tedy, doufejme – samozřejmě, že ty, kte­ ré se nevyvíjejí, spolu nezůstanou. Ale čím déle spolu jste, tím jste lep­ší, a tím lépe se vám dohromady hraje, a je to jednodušší, a snad přij­dete i s lepšími písničkami, a snad přijdete s dalšími, a ty jsou na­ du­pa­něj­ší, jestli je to ten správný výraz. Ale hele, takhle to v hudbě prostě funguje, alespoň pro mě. Jestli si lidé myslí, že je naše muzika nadu­pa­ná, je to na tobě. Protože jak se říká, když jsi skvělý člověk, ostatní ti řeknou, že jsi skvělý. Nemůžeš chodit kolem… každý, kdo chodí ko­lem a ří­ká, jak je skvělý, tak skvělý není. Když jsi opravdu skvělý ne­bo dobrý nebo fantastický, věř mi, ostatní ti to řeknou.

Stejné je to s hudbou. Nemyslím, že by někdo začal hrát s tím, že chce, aby se o něm říkalo, že je skvělý nebo nadupaný, a co to bylo, kmotři heavy metalu nebo co, nasrat na to. Ale také jsem určitě rád, že se o nás tak­hle přemýšlí a že jsme byli nadupaní, nadupaní, nadupaní Mo­tör­head.

Myslím, že protože byli, pokud si pamatuju, Motörhead první; byli jsme první kapela, která hrála opravdu rychle,“ pokračuje Phil, když mluví o vlivu na thrashové bubeníky. „Ale zase jak se říká, nebyl v tom úmysl. I když dokážu pochopit, proč jsem byl vzorem pro spoustu thrashmetalových děcek. Protože všechny kapely, které přišly po nás, spousta z nich, ti vyloženě chtěli hrát takhle rychle, zatímco já osobně jsem nikdy nezamýšlel hrát takhle rychle; tak to prostě přišlo. Takže je to nesmírně fajn; je to velký kompliment být považován za vzor, spousta lidí to čas od času řekne a já jsem tím moc poctěn.

Ale jak byli Motörhead rychlejší, rychlejší a rychlejší, já si vždycky přál, abychom trochu zpomalili,“ směje se Taylor, „pak by to, co jsme hráli, slyšelo daleko víc lidí. Existuje totiž jedna stará poučka, která říká, víš, že hlasitost dokáže zakrýt spoustu chyb, jenom či­rá hlasitost a rychlost. A dokáže. Bylo by hezké, kdyby nás tehdy uznávali i další muzikanti, že jsme dobří muzikanti, ale nemyslím, že o nás takhle někdo přemýšlel. Hele, je skvělé, když tě obdivují, ale zároveň také tak trochu chceš, aby tě jako dobrého muzikanta uznávali tví vrstevníci, a nemyslím, že by se nám to někdy stalo, protože jsme prostě hráli moc rychle a moc nahlas. Ale nechápej mě špatně, jen se snažím popsat, jak jsem se tehdy cítil. A samozřejmě dnes, při pohledu zpátky,

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523365

což je vždycky příliš pozdě, to je skvělá věc. Kdybychom zpomalili, jak jsem o tom občas přemýšlel, nejspíš bychom se nedostali tam, kam jsme se tehdy dostali. Takže můj způsob uvažování byl očividně špatný.“ Písnička „Bomber“ (inspirovaná románem se stejným názvem od Le­na Deightona) je nejznámější nejen kvůli tomu, že je to titulní sklad­ba, ale také proto, že se vztahuje k nanejvýš profesionálnímu a zá­bavnému obalu alba, které, jak se domnívá Eddie, bylo namalované na dvě čtvereční stopy plátna a bůh ví, kde mu je konec (nejspíš u Gerryho doma).

Na obalu alba je pyšný maskot kapely „Snaggletooth“, navržený Joem Petagnem, dokonale vyvedený na boku bombardéru a se světem je všechno v pořádku. „Ne, se mnou nikdy nemluvil,“ směje se Lem­my, když přijde řeč na obludného maskota kapely. „Rozhodně ne tváří v tvář, chápeš? Myslím, že je to spíše symbol s postojem. Jsem si jistý, že kdyby mohl mluvit, řval by: ‚Běž do prdele,‘ kdybys ho mohl slyšet. Joe je skvělý. Teď mu vyšla knížka s názvem Orgasmatron; na tu by ses měl podívat, jestli se ti dostane do ruky, je skvělá. On je hodně zvláštní. Většina lidí, kteří Motörhead poslouchají víc jak dva roky, začne být divná, víš? Žije v Dánsku. Je to Američan, ale žije v Dánsku, a už tam žije celá léta. Živí se reklamou a my jsme jeho pojistka na papiňáku. Dovolujeme mu si na chvíli bláznit, užívat si.

Obvykle mu zavolám a řeknu: ‚Pošli nám pár kreseb, Joe.‘ Hele, je docela rychlý. Je Kozoroh jako já, víš; je paranoidní a pěkně rychlý, a pak nám je pošle a my si jednu vybereme. Požádal jsem ho jen o jednu malbu. Jsem si jistý, že by mi poslal další, kdybych ho požádal ještě o jednu, ale rád si je nechává. A to je v pořádku, měl by si je nechávat; je to jeho život, víš?“ Zadní strana obalu vypovídá o kapele stejně jasně jako ta přední.

Lemmy je zobrazen ve svém typickém „ráno poté“ umolousaném stavu s vlasy splihlými jako pes. V tomhle zvláštním záběru připomínajícím Hawkwind je stále patrné jeho mládí. Eddie je vyfocen v přítmí, špek v ruce, vypadá trochu zmateně, jako, co se to zase sakra děje?

A pak je tam Phil, který podrývá serióznost toho, co vypadá jako nesmírně luxusní a nákladný obal tím, že pózuje pitomě jako Captain Sensible z Damned. Efekt je... no, váš spisovatel, který si tohle album

100

Ukázka elektronické knihy