Hlubiny města
Jejich matka. Paní Bosková. Namáhavé funění ke mně doléhalo, když ztěžka stoupala vzhůru, zatímco se rukou opírala o zeď. U paty schodiště pokorně čekala celá její unavená rodina. Tehdy jsem se ještě jednou ohlédl po prostřední z dcer. Naše pohledy se střetly a já ve vyplašených očích Elišky Boskové uviděl úlek a… ano, strach. Y „Ta puberťačka se jmenuje Hermína,“ vysvětloval jsem Karlu Gustavovi mezi čtyřma očima. „Starší sestře je devatenáct, to je ta zrzavá, co kolem nás prošla. Eliška. A nejstarší Klára je tu s ženichem na svatební cestě. Ale to už beztak víte…“ „Nepřijde vám to uhozený?“ otázal se můj spolustolovník a rozepnul si knoflík u krku. Blížila se jedenáctá dopolední, římské slunce se vyhouplo vysoko a jalo se pálit, jako by si ještě naposledy chtělo připomenout slávu letních dní. Na Via di Santa Chiara se mezitím udělalo rušno a skupinky místních i turistů, chlapíci i děti v kraťasech drandili sem a tam, na čem se jen dalo. „Co? Že s sebou nevěsta vzala sestry a…“ „A matku, jasný. Umíte si představit, že přivedete ženskou do jináče – no, to vlastně asi umíte –, takže si ji jdete vzít, protože chcete, nebo ona to tak chce, to je jedno… a už se toho estrogenu nezbavíte, jak je život dlouhej, protože matka ty svoje dcerky drží pěkně zkrátka? Vsadím se, že bez jejího svolení se ani nevyčůraj.“ Nějak jsem se neměl k odpovědi. On si zatím zapálil, načež mávl na číšníka s černými kudrnami, jaké jsem do té doby vídal jenom v Pasoliniho filmech. Objednávka nicméně zanikla v řevu bledě modrého skútru. Nezbylo než doufat, že si Gustavovu divokou gestikulaci ragazzo v zástěře vysvětlí správně. Ten na skútru zatím cosi pokřikoval přes ulici. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523364
Vlčice
„To víš, že jo, ty jsi taky debil vymaštěnej, táhni s tím krámem, než ti hodim špačka na hlavu!“ vmísil se do toho s nečekanou kadencí Karel Gustav a ruka s cigaretou mu vylétla do vzduchu. Možná si představoval, že ho během dovolené v Římě budou na skútrech míjet nanejvýš jen samé Audrey Hepburnové. Frajer odpověděl, alespoň pokud jsem mohl soudit, něco na způsob Aby ses nepodělal, dědku. Motor vytúroval na maximum a nakonec chválabohu vypadl. „Takže, kde jsme to přestali?“ obrátil se na mě kolega. „No, to už je asi jedno,“ odvětil jsem, jelikož se k nám od vchodu blížila Eva a za ruku vedla dcerku. „Pěkné dopoledne, pánové,“ řekla. „Nepředstavíš nás?“ dodala na mou adresu a povolila sevření, takže se mi Adélka hnedle vnutila na klín. „Tohle je pan Fried…,“ nedořekl jsem. Jmenovaný totiž vyskočil, až mu komáří nohy zapružily, dvěma prsty se dotkl klobouku a pronesl: „Karel Gustav Friedrich, signora, k vašim službám.“ Načež se pokusil Evě políbit ruku. Ta se mu se smíchem vysmekla. „Dneska nepracuješ?“ zjišťovala a pohledem přelétla nedopité sklenice s vínem. „Ještě ne, trocha lenošení po ránu…“ „Ovšem to je hřích,“ přerušil mě soustolovník a uhasil cigáro. „Svůj k svému,“ ucedil jsem a pohledem Gustavovi naznačil, aby laskavě nechal těch šaškáren. „Co jsi říkal, drahý?“ dobírala si mě Eva. „Že jsme všichni hříšníci. Takže je otázka, co nás přivedlo i s nekřtěňátkem do nejsvatější země v týhle části světa.“ „Pán je spisovatel,“ pronesla uštěpačně a Gustav se zazubil. „Co je neštěňátko?“ tázala se Adélka na mém klíně, zatímco prstem po stole pronásledovala mravence. Ty drobné štěněcí malíčky. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523364
Hlubiny města
„Neštěňátko je všechno, co není štěňátko, víš?“ vysvětlil jsem ratolesti a k Evě jsem prohodil: „Kam vůbec míříte?“ „Co by, vyklízíme ti pole. Jdeme na zmrzlinu, heč. Ale kdyby ses chtěl přidat…“ „Radši ne, až odpoledne. Budu psát.“ Krátce nato si Eva vzala Adélku zpět a zbavila ji teď už mrtvého mravence. „Bavte se, pánové,“ řekla, načež zamířila i s dcerkou na Piazza di Santa Chiara. Y Po Evině odchodu jsem se skutečně odporoučel a nechal Karla Gustava jeho samotě. Šel jsem psát. Nebo se o to aspoň pokoušet. Proti všemu očekávání jsem postupoval neskutečně pomalu. Nezmohl jsem se na víc než nějakých pět stránek za den, a ty jsem ke všemu dokola přepisoval. Je úplně k ničemu, selhává, protože sám nedokáže pochopit, kde se tu vzal. Vlastně by za jiných okolností stačilo jenom dávat pozor a nechat vyprávění vyvěrat. Naslouchat mu a zapisovat. Jenomže já byl roztěkaný. Příšerně roztěkaný. Snad že tady toho vyprávění bylo až moc. Za to může ten zatracený Karel Gustav, říkal jsem si. On a ta jeho všetečnost! Jenom mě vracel k tomu, od čeho jsem se už tak stěží odpoutával. K vystrašené Elišce Boskové. Nemohl jsem se totiž zbavit dojmu, že tohle už jsem někde viděl. Ale… měl bych něco udělat? A co vůbec? Co když do jejích pohybů, výrazu, pohledů vkládám něco, co tam ve skutečnosti vůbec není? Jenomže jsem si nedokázal pomoct. Nehodlal jsem udělat stejnou chybu jako tehdy, když jsem přehlížel všechny ty signály, které vysílala má vlastní starší sestra. Ať už v přítomnosti svého manžela – teď už díkybohu bývalého –, nebo v těch vzácných chvílích, kdy jsem ji potkal bez něj a ona za ním pospíchala, aby se nezlobil. 100
Ukázka elektronické knihy