Sebesoucit příčiny a podmínky, které v první řadě ke škodlivým nebo nespravedlivým situacím vedly. Když je s provinilci nakládáno se soucitem namísto tvrdého odsuzování, je možné cykly konfliktů a utrpení přerušit. Představte si, že jste vyslechli příběh o mladém muži, který vyloupil banku a střelil do ruky pokladníka, jenž se snažil zavolat pomoc. Nejdřív třeba muže nemilosrdně odsoudíte – je to monstrum a měl by být navěky zavřený za mřížemi. Konec příběhu. Pak se ale dozvíte něco víc o kriminálníkově zázemí a minulosti. Jeho rodiče byli drogově závislí. V jedenácti se potuloval po ulicích v okolí, kde se musel prát a krást, aby přežil. Zkoušel si najít práci a žít spořádaně, vždycky ho ale vyhodili, protože nedokázal pořádně číst a psát, a tak nakonec zase skončil u trestné činnosti. Váš nemilosrdný přístup k pachateli se možná začne zmírňovat. Možná s ním dokonce začnete soucítit. Tento soucit by neznamenal, že muže zbavujete zodpovědnosti za jeho trestné činy nebo si myslíte, že to, co udělal, je v pořádku. Stále můžete být přesvědčeni, že musí jít do vězení, aby před ním byla společnost chráněná, lépe ale budete chápat podmínky, jež ho vedly k jeho jednání, a zachováte si respekt vůči jeho lidství. A kdo ví, je dokonce možné, že se správnou pomocí a podporou – jinými slovy s odlišným souborem podmínek – by se mohl změnit. To je rozlišující moudrost na rozdíl od posuzující kritiky. Kritika dělí lidi na špatné versus dobré a snaží se jejich základní podstatu označit zjednodušujícími nálepkami. Rozlišující moudrost chápe složitost a nejednoznačnost. Uznává, že život šel cestou, jež vedla k současným okolnostem, ale také připouští možnost, že s novým souborem souvislostí by se věci mohly dost dobře odehrávat odlišně. Téměř všichni známe Ježíšova proslulá slova: „Ty, kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“ A později, když umíral přibitý na kříži, 82
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523363
4. kapitola – Jsme v tom všichni společně řekl: „Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí.“ Jeho poselství bylo jasné – je potřeba, abychom chápali a soucítili i s těmi největšími provinilci včetně sebe samých.
Cvičení pr vní Vzdejte se sebedefinování a uvědomte si naši vzájemnou propojenost Přemýšlejte o nějaké vlastnosti, za kterou sami sebe často kritizujete a jež tvoří důležitou součást vaší sebedefinice. Můžete se například považovat za člověka stydlivého, líného, zlostného apod. Pak si položte následující otázky: 1. Jak často tuto vlastnost dáváte najevo – většinou, někdy, jen občas? Kým jste, když ji neprojevujete? Jste stále sami sebou? 2. Existují nějaké konkrétní okolnosti, které tuto vaši vlastnost vyvolávají? Skutečně vás tato vlastnost charakterizuje, když musejí nastat jisté konkrétní okolnosti, aby se projevila? 3. Jaké různé příčiny a stavy ve vás tuto vlastnost původně probudily (rané prožitky z rodiny, genetika, životní okolnosti atd.)? Pokud byly tyto „vnější“ síly částečně zodpovědné za to, že tuto vlastnost máte, je přesné domnívat se, že tato vlastnost charakterizuje vaše vnitřní já? 4. Vybrali jste si tuto vlastnost a máte nějakou možnost volby, zda se u vás bude nebo nebude projevovat? Pokud ne, proč se za ni kritizujete? 5. Co se stane, když přeformulujete svou sebedefinici tak, že se nebudete popisovat v souvislosti s touto vlastností? Například místo abyste o sobě říkali „jsem zlostný člověk“, řekněte o sobě „někdy se za určitých okolností rozčílím“. Co se stane, 83
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523363
Sebesoucit když to řeknete? Nebudete-li se s touto vlastností tak silně ztotožňovat, změní se něco? Cítíte víc prostoru, větší svobodu, klid mysli? My všichni podléháme lidským omezením. Všichni jsme ve stejné ošemetné situaci. Britský spisovatel Jerome K. Jerome kdysi napsal: „Nikoli svými ctnostmi, ale svými chybami a slabinami se navzájem dotýkáme a nacházíme pro sebe pochopení. To ve svých pošetilostech jsme si blízcí.“ Při pochopení společné podstaty naší nedokonalosti poskytuje sebesoucit pocit propojenosti potřebný ke skutečnému usilování a dosažení našeho plného potenciálu. Místo abychom hledali přijetí a pocit sounáležitosti mimo sebe, můžeme tyto potřeby uspokojit přímo tím, že se obrátíme do svého nitra.
Můj příběh: A co je vlastně normální? Praktikování sebesoucitu a zejména připomínání si našeho společného lidství mi pomohlo vypořádat se s doposud nejnáročnější výzvou. Několik let poté, co jsem získala práci na Texaské univerzitě v Austinu, se mi narodil krásný chlapeček, jemuž jsme dali jméno Rowan. Když mu bylo osmnáct měsíců, už jsme věděli, že s ním není něco v pořádku. Neukazoval, což miminka kolem prvního roku života běžně dělají. Neotáčel hlavičku, když jsme ho volali jménem, neříkal mi mami, neříkal mi vůbec nijak. Uměl jen asi pět slov – všechna začínala na písmeno B – a pár jmen, většinou vláčků ze seriálu Lokomotiva Tomáš. Trávil celé hodiny obsesivním přerovnáváním svých hraček zvířátek. Když mu spadla čepice, dostával záchvaty zuřivosti. Věděla jsem, že rodičovství bude obtížné, 84
Ukázka elektronické knihy