20. červen 1998, 20.12 hodin, 43°severní šířky, 14°15´východní délky „Jsme asi čtyři sta kilometrů od pobřeží Jugoslávie, pro Anachron otázka maximálně osmi hodin,“ řekl kapitán po přečtení zprávy. „Necítím se oprávněn do něčeho mluvit, ale nesmíme zapomenout na bezpečnost! Ve Středozemním moři se pohybuje velká flotila letadlových a jiných lodí a jejich všemožný doprovod z námořních sil NATO a Spojených států!“ řekl jsem znepokojeně. „Ach ano, jistě,“ přitakal ironicky kapitán, „humanitárrrní bombarrrdování! Málem bych zapomněl!“ zaráčkoval posměšně kapitán, imitujíce prezidenta České republiky Havla, který kromě jiných vad trpěl i touto řečovou poruchou. Posadil se do křesla k řízení a zadal cílové souřadnice. Anachron se ponořil do hloubky třiceti metrů a rozjel se vysokou rychlostí vpřed. „Pánové,“ řekl poté, „jsme na konci mé cesty. U Karlobagu vystoupím a vyrazím do Smiljanu. Tam stojí dům mých rodičů. Mám deset hodin, abych je varoval a znemožnil tak Arkneyovi a jeho nohsledům je zabít. Pokud se mi to podaří, vrátíme se zpět do našich časů, Anachron bude zničen a vy svobodní!“ „Kapitáne, tak na to zapomeň! Jdeme s tebou! A co se týče svobody – radši zůstanu ženatý, než abych si hledal nový vztah. Anachron je jenom jeden, stejně jako ty!“ řekl rozhodně Berg a stiskl Pavlu Mandičovi ruku. Totéž udělal Carl i já. „Díky, přijímám vaši pomoc. Vaše odvaha mi dodává potřebné odhodlání. Za šest hodin přistaneme v malé zátoce. Tam ukryjeme loď a ostatní necháte na mně. Jsem tady doma!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523094