měli dorazit před ním. Pokud Čeremisové shromáždí proti Varjagům vojsko a nastraží jim v povodí Červené řeky past – a já věřím, že to udělají –, můžeme jejich úskok odhalit a včas Bragiho varovat.“ Ilja přimhouřil oči. „Ale ve skutečnosti nejde o tohle, že ne? Nebudeme dělat Bragimu vyzvědače. Nepřijeli jsme s ním plenit a dobývat. Máme jiné poslání.“ „Jistěže. Chceme vypátrat bezbožného vraha Tugarina a srazit mu hlavu z ramen. Začínám věřit, že ho opravdu najdeme. Už jsme zachytili stopu.“ „Ale? Jakou?“ „Kazaňští viděli draka.“ Ilja zadržel dech. „Zilanta?“ „Jakého jiného? Velitel Sihadin mi před chvílí u poháru vína vyprávěl, jak zhruba před dvěma úplňky zahlédly hlídky na hradbách obrovskou černou obludu. Přiletěla z jihu, prohnala se asi dvě versty východně od pevnosti a začala klesat do lesů na severu. Beg tvrdil, že netvor vypadal vyčerpaně, prý už sotva mával křídly a let měl kolísavý. Později se od lidí, kteří žijí výš proti proudu Kazanky, doslechl o teplém rudém dešti, který se snesl na krajinu krátce po drakově přeletu.“ Iljovi se zablýskalo v očích. „To byla krev z rány, kterou jsem mu uštědřil na vrcholu dračí věže! Ta bestie s ní namalovala čáru napříč celým Bulharskem!“ „Já vím, chlapče. Proto se zítra necháme převézt přes řeku a vyrazíme na severozápad – pojedeme za drakem. Už jsem požádal Sihadina, aby nám dal průvodce, který dobře zná čeremiské území. Najdeme Zilantovu mršinu, a pokud Tugarin přežil drakův pád, tak i jeho.“ Muromec se ani nesnažil potlačit vzrušení. „Ej, věru dobré zvěsti jsi přinesl, báťuško Jegore. Sice se jen v počtu deseti mužů vydáme na nepřátelské území, kterým bude každou chvíli znít volání do zbraně, ale nemám z toho strach. Poradíme si. Prosekáme se. Mikula říkává, že započatou práci je třeba pokaždé dokončit, a přesně to uděláme. Na Zilantawu mi ten prašivec Tugarin vyklouzl, ale tentokrát ho seknutí Gněvem do palice nemine!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS523080