Cukrový Kreml (Ukázka, strana 99)

Žaludove. To je špatně. Dvakrát dvě jsou čtyři. V krajním případě pět, či dejme tomu šest nebo osm, ale ať je to třeba dvanáct! Ovšem nikterak to nebude šestadvacet, pitomče jeden pitomá!“ „Ten je teda pěkně fousatej!“ cvrnkne ho do nosu od sousedního stolu student architektury. „Já mám teda lepší variantu, poslouchej, ty drne venkovskej: Přijde otec Onufrij do třídy a ptá se, k čemu Bůh stvořil člověka – k práci, nebo k rozkoši? Váňa Žaludov třese ručkou nad hlavou. Otec Onufrij ho tedy vyvolá: Ano, Žaludove? – K práci, otče. – Tak mi to zdůvodni! – No prstů nám dal Bůh deset, ale k rozkoši jen jednoho ptáka. – No dobře, Žaludove, odpověď je správná, ale to zdůvodnění je pře-o-hav-né!“ „Chachacha!“ Mezi dvěma falešnými okny se živými ruskými výjevy (levý zobrazuje kočího na saních s trojspřežím, kdežto pravý zase léto, šumící břízky a pod nimi v chorovodu mladé dívky) sedí u kulatého stolu výběrčí daní s trhovkyněmi, popíjejí jeřabinku a navíc čaj, k němuž přikusují cukrový Kreml.

Výběrčí Andrej Petrovič má dnes narozeniny, a tak se rozhodl sobě i ostatním dopřát právě synkův cukrový Kreml: „Dejte si, soudruzi! Mám doma eště dva takový!“ „Děkujem ti, Andreji Petroviči! To je panečku pohoštění!“ Výběrčí je spokojený, pleš se mu leskne, brýle se třpytí, špičky nakroucených knírů trčí vzhůru. Společně s ním pijí a flámují další výběrčí – Basaňa, Hrnek, Serguňa a Dimula v doprovodu svých ženských. Všem jim v zubech křoupe cukrový Kreml.

Tabákovým dýmem se nepokojně míhá jakýsi Purgenjan, o kterém se říká, že je to známý povykovač a šiřitel nálad státotvorných, do čel se sušenými rybami buší dva nakvašenci Zjuga a Žirja, cinknutými kartami šustí vysloužilý policajt Gryzlo, perlivý kvas usrkávají dva cirkusáci, vzpěrač Medvedko a kouzelník Pu I-ting, dutě se vychechtává tlusťoučký domovník Lužkovec, hlavou smutně pokyvuje podomní obchodník Griška Vec, sklánějící se nad svou mrkvovou šťávou.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522507

Pak do krčmy se skučením a vytím vbíhá Parchanovna, známá moskevská bláznivka. Je břichatá, křivonohá, nos jako brambora, nad uhrovatým čelem se natřásají mastné vlasy, na prsou jí září ikonka s Jurou Gagarinem, za pasem se tlumeně třpytí pozlacená lopatka na smetí. Doběhne doprostřed lokálu, oběma rukama se pokřižuje a pak už zplna hrdla řve: „Šestá říše! Šestá říše!“ „Běž si dát něco na zub!“ chlácholí ji řemeslníci.

V nazlobeném koutě, kde sedí místní zemština, jako všude jinde řádně pocuchaná opričníky, se snaží a točí rodina balalajkářů Muchalkových. Jsou to pohotoví, čiperní mládenci, kteří umějí pobavit a taky z publika peníze vyrazit. Říká se, že kdysi sloužili jako kremelští šašci, ale pak je z Kremlu kdovíproč vyhnali. Jejich předzpěvák, zvaný Mastný Knír, umí i dobře zpívat, i dobře zahrát, i kozáčka zakřepčit, ale hlavně jsou jeho písně vždy tak jímavé, že oči slzí.

A to mají naši lidi rádi, jak píseň, tak i slzy. Proto teď Mastný Knír taky dorazil i k věčně usouženým zemským: brnkl na svou balalajku, přidupl si, párkrát tleskl a mrkl na své bodré společníky. A ti hned zahřímali: „Hledá mladý pán protestanský chrám, no a krysa šedá zase špejchar hledá.

A ta dcerka panská v noci opričníka laská.

Protože má rozum, nechce přijít o dům.

Opričník má péro rudé, na tom dcerce dobře bude.

Prstíčky a jazýčkem péro rudé polaská, tak to správně je, ať oheň v domě jejím nepraská.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522507

Však chce živa zůstat přec – ona, matka i otec!“ To se ublíženým zemským opravdu líbí, a tak hned házejí do čepice Mastného Kníra měďák za měďákem. Ten dojatě slzí: „Pámbu vám to zaplať, dobráčkové, pámbu vás vochraňuj, lidi moje zlatý!“ Jenže štamgasti Mamonovy krčmy nejsou tahle laskaví ke každému příchozímu.

Teď se opět rozlétly dveře a do lokálu vstupuje nevlídný, připosražený a neholený městský obejda Levontij se zarudlýma očima.

A chroptí: „Tak dobrej den, panstvo!“ „Tak di do prdele!“ ozývá se družná odpověď.

Skřípe zuby Levontij, očkama zarudlýma pomrkává, otáčí se a odchází. Zdaleka ne každý je ve Šťastné Moskovii vítán, ani zdaleka ne!

Jakmile živé hodiny odbijí půlnoc, zjevuje se i Mamona osobně.

Je pomenší, kulaťoučký, plešatý, šilhavý a viditelně vychytralý. Klaní se hostům, zdraví se s nimi, beze spěchu obchází celý podnik a jako obvykle se ptá: „Je všechno v pořádku, hosté moji drazí?“ „Všechno v pořádku, Abrame Ivanoviči!“ ozývá se sborem. „Nikdo tu nevyvádí?“ „To bysme nedovolili, Abrame Ivanoviči!“ „Nikdo nikomu neubližuje?“ „To bysme nepřipustili, Abrame Ivanoviči!“ Mamona přikyvuje, mazaně se culí a odchází. A Šťastná Moskovie do tří hodin do rána dál pije, halasí a burácí. Jakmile však hodiny živé odbijí tři, číšníci všechny zkasírují a udělají místo ramenatým ingušským vyhazovačům. Ti pak elektrickými košťaty vymetou bujnou sebranku k východu.

A pravidelně přesně ve 3.12 se dveře Šťastné Moskovie uzavřou, aby se v 18.00 znovu otevřely: Vítejte nám, drazí hosté!

100 Ukázka elektronické knihy