98
n o r a
r o b e r t s · p r o c i t n u t í
Odložil mobil a podíval se na Breen. „Četl jsem tvůj blog.“ „Ach. A co si o tom myslíš? Není to moc osobní? Bála jsem se, že píšu moc osobně, a říkala jsem si, jestli bych to neměla zase smazat a…“ „Ani náhodou. Jasně, je to osobní, ale je to… Sakra, holka, úplně mě to dojalo. Totiž, v té hospodě jsem přece byl, a když jsem si o tom teď četl, stejně mě to dostalo. Odvedla jsi skvělou práci. Jízda autem, scenerie, útesy nad mořem, všechno. Vtáhlo mě to do sebe. Ale když ses dostala k setkání s Tomem, k tomu, že znal tvého tátu a tak dále? K fotce, co ti dal? Úplně mě to sebralo.“ „V dobrém?“ „Nech toho. Poznáš, když je něco dobré. Chybí jenom fotka. Zeptám se, jestli ji tady v hotelu můžou naskenovat, abychom ji přidali na blog. Není pravděpodobné, že ji tvůj táta uvidí, ale kdo ví? Třeba ji uvidí někdo, kdo ho zná, a poví mu o tom.“ „To mě vůbec nenapadlo.“ Breen se opřela a cítila, jak v ní vzrůstá naděje. „Vůbec jsem na to nepomyslela, Marco. Vynikající nápad.“ Marco si poklepal na čelo. „Mám ty správné buňky. Zveřejnila jsi to před hodinou. Co jsi podnikala?“ „Panebože, něco úžasného!“ Marco chvíli poslouchal a pak zvedl obě ruce. „Ty jsi měla na ruce sokola?“ „Jo, a bylo to skvělé. Marco, díval se přímo na mě. Přímo do očí.“ „A ty ses nebála? Mně je z toho úplně zle, jenom to slyším. Velký sokol s velkými drápy…“ „Pařáty.“ „Říkej si jim, jak chceš, podstatné je, že jsou ostré. A s velkým zobákem, kterým ti mohl vyklovnout oko. Z velkých ptáků mám hrůzu. Vezmi si třeba plameňáky. Jasně, jsou růžoví a všichni si říkají, že vypadají přihlouple, ale vsadím se, že by tě dokázali natošup rozpárat. Vzpomínáš na toho papoucha, kterého přinesli, když jsme byli ve třetí třídě?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522401