„Ne, já…“ Ginevra ze sebe nedokázala dostat víc. Jazyk měla v jednom ohni. Mordred jí podal vlastní kožený měch a ona pila mnohem rychleji, než se na dámu slušelo. Sáhl do jejího pytlíku s oříšky a několik si jich vzal. Podala mu všechny. Zřejmě se tomu muselo přijít na chuť, po čemž ona rozhodně netoužila. Pak už bylo všechno jiné. Jednodušší. Mordred velice dobře předstíral uvolnění a vůbec jí nedával najevo, že ji stráží, takže rozhodla, že mu oplatí stejnou mincí. Mordred jim ukázal několik obchodníků, které znal. Všichni vypadali, že ho mají rádi, nebo se jim alespoň zamlouvalo, jak snadno utrácí. Všichni kolem nich handlovali a hašteřili se o ceny, ale Mordred vždycky zaplatil první sumu, kterou si řekli. „Využívají tě,“ stěžovala si Brangien, když jí podával koňskou délku hezké žluté látky, protože si všiml, že si ji prohlíží. Dvě ženy stojící ve stínu stánku si tajnůstkářsky povídaly. Jedna něco svírala v ruce. Ginevra přimhouřila oči, snažila se dohlédnout na to, co drží. Vypadalo to jako… kámen. Žena, která si ho vzala, odspěchala. Ginevra udělala krok, chtěla ji sledovat. Bylo na ní něco povědomého. Mordred se posunul, zastínil jí výhled. Než vyhlédla zpoza něho, ztratila se žena v davu. „Využívají mě?“ zeptal se Mordred. „Když si můžu dovolit zaplatit a jim by se peníze navíc hodily, proč bych s jejich cenami neměl souhlasit?“ Mávl na obchodníka s klobouky a ten mu gesto s láskou oplatil. „Brangien,“ zeptala se Ginevra tiše, „je tu něco speciálního na… kamenech? Mají nějakou hodnotu?“ „Kameny?“ Brangien se zamračila. „Jaké kameny?“ „Prostě… kameny. Mají lidi nějaký důvod je kupovat nebo prodávat?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522389