„Ne, já…“ Ginevra ze sebe nedokázala dostat víc. Jazyk měla v jednom ohni. Mordred jí podal vlastní kožený měch a ona pila mnohem rychleji, než se na dámu slušelo. Sáhl do jejího pytlíku s oříšky a několik si jich vzal. Podala mu všechny. Zřejmě se tomu muselo přijít na chuť, po čemž ona rozhodně netoužila. Pak už bylo všechno jiné. Jednodušší. Mordred velice dobře předstíral uvolnění a vůbec jí nedával najevo, že ji stráží, takže rozhodla, že mu oplatí stejnou mincí. Mordred jim ukázal několik obchodníků, které znal. Všichni vypadali, že ho mají rádi, nebo se jim alespoň zamlouvalo, jak snadno utrácí. Všichni kolem nich handlovali a hašteřili se o ceny, ale Mordred vždycky zaplatil první sumu, kterou si řekli. „Využívají tě,“ stěžovala si Brangien, když jí podával koňskou délku hezké žluté látky, protože si všiml, že si ji prohlíží. Dvě ženy stojící ve stínu stánku si tajnůstkářsky povídaly. Jedna něco svírala v ruce. Ginevra přimhouřila oči, snažila se dohlédnout na to, co drží. Vypadalo to jako… kámen. Žena, která si ho vzala, odspěchala. Ginevra udělala krok, chtěla ji sledovat. Bylo na ní něco povědomého. Mordred se posunul, zastínil jí výhled. Než vyhlédla zpoza něho, ztratila se žena v davu. „Využívají mě?“ zeptal se Mordred. „Když si můžu dovolit zaplatit a jim by se peníze navíc hodily, proč bych s jejich cenami neměl souhlasit?“ Mávl na obchodníka s klobouky a ten mu gesto s láskou oplatil. „Brangien,“ zeptala se Ginevra tiše, „je tu něco speciálního na… kamenech? Mají nějakou hodnotu?“ „Kameny?“ Brangien se zamračila. „Jaké kameny?“ „Prostě… kameny. Mají lidi nějaký důvod je kupovat nebo prodávat?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522389
„Možná tak dlažební kostky. Předpokládám, že farmáři je můžou prodávat jako stavební materiál na studny. Jinak mě žádná jejich hodnota nenapadá.“ „Mordrede!“ křičel nějaký hlas přes lomoz. Mordred zavřel oči a opovržlivě se zašklebil. Potom se znovu usmál, ale už to nebyl upřímný úsměv. Choval se jako úhoř, kroutící se, slizký a napjatý. „Sire Ectore. Sire Kayi.“ Mordred se oběma mužům uklonil. První byl starší, něco přes čtyřicet. Vypadal jako tykev, do níž někdo napíchal čtyři větvičky jako ruce a nohy a na vršek posadil hlavu. Prudce vydechl skrze hrůzu nahánějící knír. I z té dálky ucítila Ginevra z jeho dechu pivo. Ten druhý byl mladší, zhruba dvacetiletý. Měl protáhlý obličej a dlouhý nos, úzké rty a malá, šilhavá očka. Vypadal jako mladší protějšek prvního muže. Jen mu začalo růst břicho a jeho ruce i nohy byly pořád úměrné, ale Ginevra už viděla do jeho budoucnosti. Otec a syn. „Takže ty musíš být nová nevěsta našeho Artíka.“ Sir Ector si ji prohlédl odshora dolů a zpátky, jako by stáli ve chlévě a rozmlouvali, zda stojí za řečenou cenu. „Jsi malá. Hezké vlasy. Pěkné zuby. Jižanka?“ Ginevra nevěděla, jak mu na to odpovědět. Hloupě přikývla, nechtěla s ním mluvit a ukázat mu víc zubů, aby náhodou nenašel něco, co by neschvaloval. Pořád měla v hlavě ty kameny, ale dost dobře se za tou ženou nemohla hnát zástupem lidí. Navíc to mohlo být něco jiného. Jablko. Tvrdé šedé jablko. Tak určitě... A čím by je mohla ohrozit žena s kamenem? Ginevra sem přišla, aby chránila Artuše před magií. Ne před kameny. „Královno Ginevro,“ řekl Mordred hlasem staženým podrážděním. „Dovol mi, abych ti představil sira Ectora a sira Kaye, rytíře Kamelotu.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522389
„A králova otce!“ dodal sir Ector. Nafoukl hrudník tolik, až se téměř vyrovnal jeho břichu. Samozřejmě věděla, kdo ti dva jsou. Merlin se Artuše ujal, když byl miminko. A když si uvědomil, že nemůže sám vychovat krále, předal mladého Artuše rytíři, aby ho naučil věcem, které bude potřebovat. Ale… tomuhle rytíři? Jistě, Merlin pro ni byl záhadou, ale svými činy ji ještě nikdy nezmátl natolik, jako když předal budoucího krále tomuhle muži. „Promiň, že jsme nebyli na svatbě,“ usmál se sir Kay. Chybělo mu několik zubů. Nemyslela si, že by mu dorostly další, ale odmítala se na to zeptat. „Zúčastnili jsme se křížové výpravy. A to manželství se seběhlo strašně narychlo! Doslechli jsme se o tom příliš pozdě.“ „Na křížové výpravě,“ zopakoval Mordred suše. „Ano, na křížové výpravě. Slyšeli jsme o jednom lordovi na jihovýchodě, který držel v zajetí panny. Tak jsme to jeli vyšetřit.“ „A?“ Sir Ector pokrčil rameny, až mu kožené brnění zavrzalo. Bylo popraskané a obnošené. Několik skvrn se spíše podobalo vínu než krvi. „Ukázalo se, že má hodně dcer. Mnoho a mnoho dcer. Pokusil se nás přesvědčit, abychom si jich pár odvezli s sebou. Ale kdo má čas na ženské?“ „Vskutku, kdo,“ zamumlala Brangien. „Žijete v Kamelotu?“ zeptala se Ginevra. Věděla, že jako královna by měla být schopná konverzace s Artušovým adoptivním otcem a bratrem, ale nedostávalo se jí témat. „Ne, to pro nás není.“ Sir Kay hodnotil pohledem stánek s pivem. „Jsme potulní rytíři. Vždycky to tak bylo.“ „Žoldnéři,“ řekl Mordred. „Žoldnéři se nechávají najímat králi a tyrany. My naše služby poskytujeme chudým. Potřebným.“ 100
Ukázka elektronické knihy