Řeč při posledním rozloučení s MUDr. Hankou Zvolskou, CSc. (krematorium v Praze-Strašnicích, 2014)
Vážení smuteční hosté, ocitli jsme se na místě ponurém, ne-li děsivém. Je tu chladný mramor, bronzová brána pevná jak bezzubé čelisti Hádovy a je tu ostrá hranice mezi světem živých, v němž jsme my, a světem zesnulých, o němž víme tak málo, že jsme se rozdělili do dvou názorových seskupení. Jedni věří, že smrtí vše končí, dobré i špatné, slastné i bolestné, což je mnohdy útěchou. Druzí věří, že lidský život nekončí. Společně ovšem vědí, že lidské tělo se po smrti rozpadne, zastaví se jeho důmyslně propojené funkce a architektura lidské postavy se zhroutí a vše zmizí. Kladu si otázku, proč jsme opustili klidně proudící řečiště svých každodenních životů, odhlédli od jásavě zářivého dne, který se venku probouzí, a vešli do této slepé soutěsky. Nikdo neodpoví, že je tu kvůli tělu, které leží za hranicí, již nelze překročit zpět. A sotva kdo by přiznal, že sem přišel, aby se neřeklo, že tu nebyl. Jistě sem takoví lidé přicházejí a chlad této prostory bývá korunován bezobsažností frází a hladkostí společenské lži. Ale to se nás netýká. My jsme přišli kvůli životu. Přišli jsme dát najevo, že nehodláme jen tak přijmout fakt Hančina odchodu, a projevem toho jsou květiny na stupních katafalku, které zpochybňují absolutní platnost hranice světa živých a zesnulých. Hanka je tu s námi daleko víc ve svém životním příběhu než ve svém těle. Její životní příběh je věru plný života. Tíži závěru války, kdy se narodila, nemohla si pamatovat, i když atmosféra přechodu fronty – narodila se v Brně – mohla se do ještě měkké a neprobuzené mysli otisknout. Dětství prožívané s rodiči, kteří vyšli z národnostně i kulturně odlišných oblastí (její otec dr. Dereš byl pravoslavný Ukrajinec), ale byli spjati 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522283