teorií pole. O pokusech užít Beta funkci k dosažení souladu s experimentálními daty, která se řinula z urychlovačů částic, bylo napsány stovky článků. Bylo též napsáno mnoho článků o zbývajícím problému – jak se vyrovnat s posledním Chewovým postulátem, který Beta funkce nesplňovala. Byl to postulát unitarity, jenž vlastně znamená zachování pravděpodobnosti. Rychle se též objevily složitější teorie, které by observačním datům vyhovovaly ještě lépe. Brzy Američan John Schwarz a Francouz André Neveu, tehdy oba pracující na Princetonské univerzitě, a jiný rodilý Francouz Pierre Ramond, v té době z Národní urychlovačové laboratoře u Chicaga, navrhli teorii, která zahrnovala i částice se „spinem“. Z této teorie se později vyvinula teorie superstrun. Skutečnost, jak dobře Beta funkce vyhovovala požadavkům na S-matici, byla jistě pozoruhodná, vtírala se však nepříjemná otázka: Je to jen náhoda, nebo je to důsledek nějaké hlubší, fyzikálně podloženější struktury? Ta byla zodpovězena v roce 1970, když Yoichiro Nambu z Chicagské univerzity ukázal, že podivuhodná Beta funkce je důsledkem vlastností interagujících strun. Když se tento přístup aplikoval na Neveuovu-Schwarzovu-Ramondovu teorii, objevila se současná teorie superstrun. Nambuův styl Einstein se často posmíval pompézním společenským formalitám, Feynman miloval rošťárny a Gell-Mann byl enfant terrible fyziky. Yoichiro Nambu naproti tomu proslul tichým vystupováním a vybranými způsoby, kontrastujícími s pronikavostí jeho myšlenek. Jeho povaha nese charakteristické japonské rysy, je rezervovanější, mnozí by řekli přemýšlivější, než řada jeho často ukvapených západních kolegů. Na neúprosný trh idejí, kde si každý žárlivě
—
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521866