„Hrozně moc chci s tebou být, prosím, nepřestávej mě líbat, už mě nikdy od sebe neodháněj,“ šeptám jí u ucha a opět se zmocním jejich rtů. Udělám krok od zdi, abych se dostala rukou pod její tričko na záda a vnímala horkost její kůže skrze své dlaně. Nedokážu popsat ten pocit štěstí, že ji smím líbat a cítit její holou kůži. Chci ji, chci ji už na věky tisknout ke svému tělu. Cítit její ňadra na svých. Znovu se přisaji k jejímu krku a možná ji do něj malinko kousnu. Zaklání hlavu a tak hlasitě sténá, že se už nekontroluji. Nadhodím si ji znovu výš za nohy a pevně ji přitisknu ke zdi. Chci ji držet, objímat, líbat. Zajede mi rukama do vlasů a znovu se vášnivě líbáme. Nemůžu se nabažit jejích rtů a jazyka. Je tak dokonalá. Vtom někdo vejde do obchodu, ohlásí ho zvonek nade dveřmi. Do reality nás vrátí hlasitá rána a zvuk střepů sypajících se po podlaze. Okamžitě Marii pustím a rukou ukážu, aby zůstala tady vzadu. Vběhnu do přední části obchodu s kameninovým džbánkem v ruce, který popadnu z police na zdi, o kterou jsme byly opřené. Vidím dva chlápky v maskáčích. Servali moji kameru ze stropu. Válí se na podlaze a oni se drze hrabou v regálech se zbožím. „Vypadněte odsud! Zavolala jsem policii!“ řvu. Opravdu doufám, že Marie vzadu policii právě vytáčí. „Klídek, jdeme si jen pro peníze. Kde je babka!“ zařve ten jeden. A abych pochopila, že to myslí vážně, vezme láhev piva z lednice a upustí ji jakoby nic na podlahu. Střepy se rozlétnou do všech koutů. Na zemi kypí bublavá pěna. „Říkám vám, vypadněte odsud!“ zopakuji svou výhružku přesně ve chvíli, kdy se vedle mě objeví hlava Marie. „Kohopak to tu máme, vnučku. Tak kde máš babku, nebo si máme ten dluh vybrat u tebe?“ řekne druhý chlap tak nechutně, oplzle, že se přestávám kontrolovat. „Jdi dozadu!“ zařvu na Marii rozkaz.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521600
Copak za plentou bude v bezpečí? V ten samý moment mě chytí ten zavalitější muž po krkem a zvedne mě ze země jako nic. Třepu nohama a džbán mi vypadne z ruky. Neměla jsem dost síly a nečekala, že mě takhle přidusí. Okamžitě cítím, jak se mi cévy v hlavě pěchují krví. Toužím se nadechnout. Jeho ruka mě však drží pevně a já chvilku zmatkuji. „Pusťte ji, dám vám peníze!“ volá Marie. Koutkem oka zahlédnu, jak jde ten druhý k ní. Obejde pult a v další vteřině Marii táhne za ruku doprostřed prodejny. „Nechte nás být, chcete snad peníze. Takhle je nedostanete! Okamžitě ji pusťte!“ křičí Marie. Snaží se tomu chlápkovi vykroutit. Ten se však zastaví a vlepí jí tak silnou facku, že zůstane stát oněmělá na místě. Nestačí se ani vzpamatovat a už se na ni sápe. Přitahuje si ji k sobě. Sjede jí rukama na zadek a ona se mu snaží ubránit. Dá jí další ránu, čímž ji srazí k zemi. Zůstala ležet. Myslela jsem, že to bude moje poslední minuta života, ale pohled na Marii na zemi ve mně vyvolal neskutečný vztek. Z posledních sil jsem se soustředila na kopanec, kterým jsem se naštěstí dobře trefila do rozkroku muže, co mě držel. Okamžitě mě pustil na zem a bolestí se zlomil v pase. Popadla jsem kilovou plechovku broskví, která byla vedle mě v regále, a švihla ho po hlavě. Padl k zemi jako švestka a já získala jistou dávku sebevědomí. „Pusť ji a vypadni, nebo odsud neodejdeš živej!“ řvala jsem na toho, co osahával Marii. Pro pohmožděný krk jsem chroptěla jak raněné zvíře. Hrnula jsem se k němu a cestou popadla z regálu další plechovku broskví. Než jsem stihla dojít dostatečně blízko, narovnal se a z kapsy bundy vytáhl pistoli. Marie vyjekla strachy a já ztratila svou jistotu. Nikdy na mě nikdo nemířil, ani nepoznám, jestli je ta pistole pravá. „Toho budeš litovat, všeho budeš litovat. Řekli jsme tý babizně, že jestli zavolá poldy nebo se o něco pokusí, tak to tady podpálíme. Takže teď za to zaplatíte!“ řval.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521600
Střídavě mířil na mě a na Marii. Přestala jsem uvažovat reálně, strašně jsem se bála, že vystřelí a zraní Marii. Chtěla jsem ji za každou cenu ochránit, ale nevěděla jsem, jak ho donutit, aby se soustředil jen na mě. Hlavou mi běžely snad tisíce myšlenek, ale žádná, jak z toho ven. Z dálky se ozvala blížící se siréna a já vrátila pozornost na muže se zbraní. „Tak to jste vážně posraly! Takže beze svědků!“ zařval a s úšklebkem se mi podíval do tváře. Odhodlala jsem se. Odhodila jsem plechovku broskví do strany tak, aby to viděl. Sledoval dopadající plechovku pohledem a já využila asi jedinou šanci. Praštila jsem ho z vnitřní strany do ruky a druhou ruku použila jako páku. Pistole mu vylétla z ruky. Připadala jsem si v ten okamžik jako v nějakém akčním filmu. S dopadem na zem hlasitě zacinkala o dlažbu a zmizela pod pultovým mrazákem. Jenže to byla jen vteřinová radost, než mě něco silně udeřilo do hlavy. Zamrkala jsem a spatřila Marii, jak se postavila a zezadu na něj skočila. Bušila ho pěstmi do hlavy. Muž sebou házel a snažil se ji setřást a já měla pár vteřin na to, abych se vzpamatovala. Všechno se se mnou točilo. Sebrala jsem poslední zbytky své síly a nakopla toho hajzla do rozkroku, tak jako toho prvního. Popadla jsem láhev kečupu, co byla po ruce a praštila ho přes obličej. Chlap se zapotácel a já s ním. Marie z něj seskočila a udeřila ho do zad dvoulitrovou limonádou. Ta rána do hlavy, kterou jsem obdržela, byla silnější, než se zdálo. Opět se mi všechno točilo. Ten první, co dostal broskvemi po hlavě, se zvedl z podlahy, popadl svého kolegu a společně vyběhli ven. Nevím, co mě to popadlo, ale vydala jsem se za nimi. Slyšela jsem bouchnout dveře auta a startovat motor. Vyběhla jsem na silnici a všimla si třetího chlapa, seděl za volantem. Ten, co dostal kečupem, něco zařval. Neslyšela jsem ho, ale z jeho úšklebku a řidičova překvapeného výrazu, mi to docvaklo. Najelo do mě auto a odmrštilo mě. Poslední, co jsem zahlédla, byl šedý mrak plující po obloze.
Ukázka elektronické knihy