Celé dětství jsme každý den měli na večeři salát. Veče‑ ře bez salátu byla zkrátka a dobře něco nemyslitelného. A s Audrey jsme ho musely sníst rovnou, kdežto táta si ho klidně mohl dojíst později. „Ano, mami,“ řekla jsem a nandala si na talíř salát. Jedly jsme mlčky u stolu dost velkého pro čtyři. Na to vemte jed. „To jídlo je takové bez chuti,“ přiznala jsem po chvíli. Jako bych jedla umělohmotnou kopii jak ryby, tak hranolků. „Jo,“ souhlasila máma. Rozhodla jsem se zkusit mámu trochu rozptýlit a připra‑ vit ji na to, že se s Gregerem nejspíš rozvedeme. „Já a Greger teď procházíme takovou… fází,“ vzdychla jsem. „Chci říct, vrcholem našeho společně stráveného času je teď to, když na Netflixu nebo HBO vyjde nějaký nový dobrý seriál. Nic jiného po večerech ani neděláme. Jenom se kou‑ káme na seriály. A to je doslova všechno, co spolu děláme.“ „No jo, co jiného byste měli dělat?“ pokrčila rameny. „Před‑ čítat si navzájem francouzskou poezii? Hrát šachy?“ „Né, ale —“ „Nepropadej romantickým iluzím, že ostatní páry dělají něco jiného.“ Než jsem jí stihla něco odpovědět, uviděla jsem, že muž s barvenými vlasy a jeho dcera právě vešli dovnitř. Převlékl se do tmavě modré košile, což jsem si vyložila jako dobré znamení. Vyskočila jsem a zamávala na ně. „Tady jsme!“ vykřikla jsem s úsměvem. Oba k nám přišli. „Vezměte si nějaké jídlo a přisedněte si,“ vyzvala jsem je. O několik minut později jsme všichni čtyři jedli u jednoho stolu. Máma seděla vedle muže s barvenými vlasy — už jsem vyzvěděla, že se jmenuje Roger — a já měla vedle sebe Jenny.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521509