tolikrát, že by to nespočítal ani Archimédes. Bili mě malí, velcí, tlustí i tencí a nejhorší výprasky jsem dostal od seveřanů dvakrát větších, než jsem byl já sám. Vždycky jsem jim to dokázal přinejmenším velice znepříjemnit, neřkuli vrátit. Ale jen při téhle noční potyčce uprostřed Conciergerie jsem měl pocit, že mě někdo s rozběhem trefil trámem. Před očima se mi objevila souhvězdí, která jsem nepoznával, a kdybych viděl něco reálného, určitě by se to točilo. Muž se konečně vyškubl z mého sevření a začal utíkat po schodech nahoru. Běžel jsem za ním a na nohou mě držela převážně rozhořčená zarputilost. Klel jsem u toho jako dobytek. „Ty tam, stůj! Co se tu děje?“ vykřikl vyburcovaný strážný, který po schodech právě sbíhal dolů. Než jsem na něj stačil zařvat, ať jde z cesty, útočník se prosmýkl kolem jako úhoř a strážného výkřik zanikl v odporném chroptění. Přeskočil jsem padajícího a cestou zvedl kopí, které gardista ani nestihl pozvednout. Bral jsem schody po dvou, ale vrah zvyšoval náskok. O patro výš prosvištěl chodbou a vrhl se k oknu, o kterém jsem si nemyslel, že by se jím dalo protáhnout. Jemu se to však podařilo, i když zaplatil notnou dávkou kůže. Napřáhl jsem se, nakročil si a vrhl kopí zrovna ve chvíli, kdy se muž po kratičkou chvíli zmítal v kamenném okenním rámu. Když se mě později ptali, jestli jsem trefil, mlčel jsem. Nechtěl jsem lhát. Nevěděl jsem to. Na okně zůstaly krvavé otisky dlaní a vrah sám zmizel. K oknu nebylo přivázáno žádné lano, ale už jsem věřil, že hrubé granitové kameny se zvětralou maltou byly dostatečnou oporou pro někoho, kdo dokáže praštit takovou silou. Vzpomněl jsem si na chlapa, který včera unikl z mé pasti za hospodou, a otřásl se. Když jsem doběhl zpátky k Ja’farovi, našel jsem ho opírat se zády o stěnu a dusivě sípat. V obličeji byl bílý a na rtech měl
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521413