si odkašlal a přiložil k masce vysílačku. „Tady velitel družstva Zličín, volám velitele zásahu. Stav v tunelu: pacientku v soporu máme naloženou a chystáme se s Vobořilem vyrazit zpátky. Fiala s Holzingerem budou pokračovat s nákladem k soupravě, aby pomohli Jirčákovi s hašením. Měli by k němu dorazit tak za tři minuty. Průvod bude mezitím postupovat po vlastní ose se strojvedoucím v čele a s velitelem družstva Hostivař vzadu… To znamená… Martine, slyšíš mě? Je mi jasný, že teď nemůžeš odpovídat – chci jenom, abys věděl, že stačí, když se budeš držet na pozici a hlídat, abysme cestou nikoho neztratili. Naproti odbočce do servisní chodby ti necháme za přívodní kolejnicí náhradní bégéčko, kdybys potřeboval…“ Nejman se rozhlédl po hasičích. „To je asi všechno. Příjem.“ Zavřelova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Tady velitel zásahu, potvrzuju hlášení o stavu a rozdělení úkolů. My se na vás ve stanici zatím připravíme. Momentálně tady… no, to je jedno… to na váš postup nemá žádný vliv. Pokračujte podle plánu, příjem.“ „Tady velitel družstva Zličín, rozumím. Konec.“ Nejman pustil odpovídací tlačítko. „Všichni víte, co máte dělat.“ Sehnul se k nosítkům. „Zvedáme na tři. Raz, dva –“ „Počkej,“ vyhrkl Holzinger. „Počkej.“ Nejman ztuhl v předklonu, s rukama zaklesnutýma do úchopových výřezů vany. „Co?“ Holzinger neodpověděl; jen na své kolegy nepřítomně zíral. A v hlavě mu přitom v nekonečné smyčce rotovala část věty, kterou Nejman před chvílí vyslovil: … abysme cestou nikoho neztratili. Před očima se mu s mučivou pomalostí zaostřovala jakási vzpomínka: obraz z nedávné minulosti, po kterém přejel pohledem a bez zájmu ho nechal spadnout do paměťového odpadu. Výjev zvolna vystupoval z mlhy; rozmazané obrysy se konkretizovaly. „Tahle paní…,“ začal Holzinger pomalu. „… než spadla z tý rampy…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521214