si můžeme položit otázku, zda byl Simon věřící, nebo otázku, zda byl vstřícný. Vstřícný? opakuje Marianne zaskočeně. Ano, vstřícný, potvrzuje Thomas, jaký měl vztah k druhým, jestli se zajímal o dění kolem sebe, jestli cestoval, takovéhle otázky je potřeba si klást. Marianne se podívá směrem k Seanovi, má strhanou, popelavou tvář a černé rty, načež pohledem sklouzne na rostlinu v květináči na stolku. Otázky koordinátora si nespojuje s darováním orgánů, nakonec šeptne: Seane, byl Simon vstřícný? Očima utíkají do rohů místnosti, nevědí, co říct, zhluboka dýchají, Marianne obejme muže s černými hustými vlasy, stejné měl i její syn, kolem ramen a přitáhne si ho k sobě, dotknou se hlavami, on sklopí pohled, při tom mu ze staženého hrdla vyklouzne stísněné jo – „jo“, které ve skutečnosti nemá moc společného se vstřícností jejich syna, protože Simon v podstatě zas až tak vstřícný nebyl; spíš sobecké a lehkomyslné kocouřisko, co s hlavou v lednici mručí: do prdele, tady zase není cola? nežli mladý muž se sklonem k štědrým a všímavým gestům; ono „jo“ se spíš zmocňuje celého Simona, pozvedá ho, aby mohl zazářit obraz zdrženlivého a přímočarého chlapce, který si naplno užíval energie mládí. Vtom se ozve Mariannin hlas, zprvu šeplavý, postupně zřetelnější, ale stále přerývaný: jinak jsme katolíci, Simon je pokřtěný. Vtom se zarazí. Thomas čeká, až bude pokračovat, jenže zámlka se prodlužuje, a tak se zeptá – vydá se na pomoc –: byl věřící? Věřil ve vzkříšení těla? Marianne se podívá na Seana, jeho obličej skloněný k podlaze vidí pořád jenom z profilu, zalituje toho, co řekla, nevím, nejsme moc praktikující. Thomas se vnitřně napne – loni jedni rodiče odmítli dárcovství u své dcery s tím, že celá rodina věří ve vzkříšení těla a odběr orgánů považují za mrzačení vylučující jakoukoli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521082