zahradami. Už od dětství se při chůzi rád oddával přemítání. Byla to cenná pomůcka při řešení zločinů, ale když v myšlenkách zabloudil ke své současné osamělosti nebo k některému z věčných existenčních problémů, k nimž jeho mysl často nutkavě sklouzávala, vedlo to u něj k zasmušilým náladám. Došel ke zdobenému domku s kavárnou, kde byl pravidelným hostem, a objednal si šálek čaje. Kavárna byla plná mladých rodičů s dětmi a za oknem Oldroyd viděl jezírko s modely lodí. To v něm vyvolalo vlnu nostalgie a smutku, protože si vzpomněl, jak sem kdysi přivedl syna a dceru, aby si pouštěli na vodě lodičky. Jednou se jeho chlapeček nedočkavě vrhl do vody a Oldroyd mu pak musel ždímat ponožky. Zachmuřil se. Ty šťastné dny byly navždy pryč. Na co se teď může těšit? V takových chvílích propadal chmurám a bolestně si uvědomoval, jak je život krátký. Pořád se mu vracel verš od Edwarda Thomase: „Jak bezútěšně rychlý je čas, který odnáší nás do nicoty.“ Potřásl hlavou, zahnal myšlenky i sebelítost a vrátil se k případu. Snažil se vyřešit záhadu, jak se tělo dostalo do podzemí. Proč nebylo na místě několik dní předtím, než ho našli, když všechny důkazy nasvědčovaly, že v tom vlhkém studeném světě leželo už nějakou dobu? Nevěřil, že by jeskyňáři lhali, to by ale znamenalo, že se tam ta mrtvola prostě zčistajasna zjevila, což bylo vyloučené. Pomalu vypil čaj, pak opustil šťastné mladé rodinky a vrátil se na stanici. Pozdě odpoledne s pocitem frustrace zavolal na ústav soudního lékařství a promluvil si s Timem Grovesem, vysokým obrýleným patologem, s nímž se znal už dlouho. Jeden druhého měli ve velké úctě. „Ne, Jime, není možné, aby tam to tělo bylo jen asi den.“ „Z čeho tak soudíš?“ „Ze zbarvení a nasáklosti oblečení. Dokonce jsme na něm našli stopy počínajícího růstu plísní. Podle stavu těla byla oběť mrtvá 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521075