zahradami. Už od dětství se při chůzi rád oddával přemítání. Byla to cenná pomůcka při řešení zločinů, ale když v myšlenkách zabloudil ke své současné osamělosti nebo k některému z věčných existenčních problémů, k nimž jeho mysl často nutkavě sklouzávala, vedlo to u něj k zasmušilým náladám. Došel ke zdobenému domku s kavárnou, kde byl pravidelným hostem, a objednal si šálek čaje. Kavárna byla plná mladých rodičů s dětmi a za oknem Oldroyd viděl jezírko s modely lodí. To v něm vyvolalo vlnu nostalgie a smutku, protože si vzpomněl, jak sem kdysi přivedl syna a dceru, aby si pouštěli na vodě lodičky. Jednou se jeho chlapeček nedočkavě vrhl do vody a Oldroyd mu pak musel ždímat ponožky. Zachmuřil se. Ty šťastné dny byly navždy pryč. Na co se teď může těšit? V takových chvílích propadal chmurám a bolestně si uvědomoval, jak je život krátký. Pořád se mu vracel verš od Edwarda Thomase: „Jak bezútěšně rychlý je čas, který odnáší nás do nicoty.“ Potřásl hlavou, zahnal myšlenky i sebelítost a vrátil se k případu. Snažil se vyřešit záhadu, jak se tělo dostalo do podzemí. Proč nebylo na místě několik dní předtím, než ho našli, když všechny důkazy nasvědčovaly, že v tom vlhkém studeném světě leželo už nějakou dobu? Nevěřil, že by jeskyňáři lhali, to by ale znamenalo, že se tam ta mrtvola prostě zčistajasna zjevila, což bylo vyloučené. Pomalu vypil čaj, pak opustil šťastné mladé rodinky a vrátil se na stanici. Pozdě odpoledne s pocitem frustrace zavolal na ústav soudního lékařství a promluvil si s Timem Grovesem, vysokým obrýleným patologem, s nímž se znal už dlouho. Jeden druhého měli ve velké úctě. „Ne, Jime, není možné, aby tam to tělo bylo jen asi den.“ „Z čeho tak soudíš?“ „Ze zbarvení a nasáklosti oblečení. Dokonce jsme na něm našli stopy počínajícího růstu plísní. Podle stavu těla byla oběť mrtvá 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521075
asi deset dní, ale rozklad byl teprve v počátečním stadiu. Můžeme to ovšem přičítat zvláštním podmínkám, které v jeskyních panují. Teplota se drží nízko, takže působí jako částečné chlazení, a počet bakterií je mnohem nižší než na povrchu. Mám pochybnosti, jestli by se tam dole tělo vůbec někdy řádně rozložilo. Pravděpodobně by nakonec jen vyschlo a vlastně se mumifikovalo.“ „Dobře, každopádně tam ale muselo být už nějakou dobu?“ „Ano.“ Tim Groves trval na svém, ale zřejmě vycítil Oldroydovu frustraci, a tak dodal: „Obvykle se podobných domněnek nedopouštím, Jime, ale nedalo by se předpokládat, že tělo bylo do chodby, kde se našlo, přemístěno z nějaké jiné jeskyně?“ „To už nás taky napadlo, ale proč? Vynaložíš úsilí, abys dolů tu mrtvolu dostal, pak ji někde schováš, a nakonec se vrátíš a pohodíš ji přímo doprostřed chodby, kde o ni zaručeně zakopne první, kdo bude podzemním systémem procházet.“ „Nezní to moc pravděpodobně, ale nějak se tam dostat musela. Skoro jako by někdo chtěl, aby se našla. Ale to už nechám na tobě. Tak ahoj.“ Oldroyd nic neřekl. „Jime? Jsi tam?“ Oldroyd zadumaně přimhouřil oči. „Jo, Time, promiň. Jen jsem se trochu zamyslel.“ Groves se usmál. Na Oldroydovo nadání pro drama a tajnosti byl zvyklý. „Dobře, tak já už tě nechám. Měj se.“ „Ty taky.“ Oldroyd stiskl tlačítko na telefonu a ukončil hovor. Něco, co Tim řekl, ho zaujalo. Zvláštní, jak jedna nevinná poznámka někdy může přinést nový pohled na věc. To Oldroydovi vlilo do žil novou energii. Rozhodl se, že zajde do své oblíbené italské restaurace poblíž divadla a zjistí, jestli by mu nepomohl talíř raviol a sklenka vína. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521075
* Po obědě u Královského dubu se Steph a Andy společně s konstábly Peterem Robinsonem a Julií Lloydovou rozjeli do Burnthwaite. Steph se během cesty znovu zdála duchem nepřítomná, s osobními záležitostmi to však tentokrát nesouviselo. Snažila se rozpomenout, co jí ten případ připomíná. Pořád však nenacházela odpověď, a když dorazili do Burnthwaite, musela to vzdát. S Lloydovou se vydaly krátkou hlavní ulicí směrem od Červeného koně. Bylo teplé odpoledne a kolem se procházela řada lidí, kteří jedli zmrzlinu nebo se kochali pohledem na hezky udržované domky a zahrady. Mnozí z nich mířili k místnímu obchodu se suvenýry. Byla to stodola stojící v pravém úhlu k ulici, přestavěná na prodejnu a uměleckou galerii. Po kamenných schodech se šlo do prvního patra, kde byly ve vzdušném sále s odhalenými stropními trámy vystavené obrazy lokálních umělců. Celé přízemí zaujímal obvyklý sortiment místních řemeslných výrobků – od karet, přes keramiku a oděvy, až po vycházkové hole a sladkosti. Venku probíhal prodej rostlin, zejména bylinek. Steph přelétla pohledem několik šperků a vlněný svetr. Zboží bylo kvalitní, ale velice drahé. V létě musí být tohle místo zlatý důl, ale v zimě to zvlášť za špatného počasí může vypadat úplně jinak. S těmito praktickými úvahami přistoupila k pultu. Legitimovala se mladé prodavačce, a ta vyděšeně vykulila oči. „Seržantka Stephanie Johnsonová, policie West Riding. Mohla bych mluvit s paní Anne Watsonovou?“ Dívka na to neřekla ani slovo, prostě jen vpadla do dveří za pultem. Za okamžik se objevila tmavovlasá čtyřicátnice ve značkových džínách a topu na ramínka. „Dobrý den, čím posloužím?“ Nevzrušeně pohlédla Steph do očí. 100
Ukázka elektronické knihy