barbarství invazních sil se stanou města Irpiň, Bu a, Boroďanka. Možná si ale ani on nedovedl pZedstavit, jaké hrůzy následující dny a týdny odhalí. „Dávejte pozor, minule jsme u vybombardovaného skladu našli kazetovou munici,“ varoval jsem tým americké CNN, který si kouZícími troskami razil cestu pár desítek metrů za námi. Christianne Amanpourová, legenda vále né žurnalistiky, pZedala informaci svému týmu – kameramanovi, místní produk ní, a hlavně bezpe nostnímu expertovi. PZed areálem ekal Zidi v obrovském terénním obrněném autě a k tomu ještě jeden vůz. Jenom jeden z mnoha týmů, které na Ukrajině americká televize měla. Další z míst, kde jsme se s americkou hvězdou íránského původu potkali. Poprvé to bylo v Kosovu na konci devadesátých let, v Afghánistánu pZed jedenadvaceti lety jsme bydleli v jediném hotelu, který v Kábulu fungoval. „PoZád stejný pojízdný cirkus,“ reagovala Christianne s úsměvem, když jsem jí Intercontinental pZipomněl. Měla pravdu. Ve válkách po celém světě se potkávají většinou ti samí lidé – af už to byly konßikty na Balkáně, Afghánistán, Irák, Sýrie nebo teď Ukrajina. Už jsem si myslel, že jsem z toho vlaku vystoupil. „Jak dlouho chceš tahat ďábla za ocas?“ ptával se mě kdysi Zeditel zpravodajství Zdeněk Šámal. Po únosu v Iráku v roce 2004 jsem věděl, že se tam musím vrátit – chtěl jsem v práci pokra ovat. O sedm let později jsem stál uprostZed plání jižního Afghánistánu, držel v ruce zakrvácenou neprůstZelnou vestu amerického vojáka a věděl jsem, že už osud dál pokoušet nechci. Ten voják zemZel pár minut pZedtím, nastražená výbušnina mu utrhla obě nohy a my se s jednotkou po prudké pZestZelce s bojovníky Tálibánu vraceli na základnu. Doma dvě děti, žena v pátém měsíci tZetího těhotenství, najednou jsem věděl, že tyhle dvě reality – riziko spojené s takovými cestami a zodpovědnost za rodinu – nejdou dohromady.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521026