Stály proti sobě jako dvě načepýřené slípky, ale Milada nakonec sklopila zrak; stejně věděla, že matka nikdy a za žádných okolností neustoupí. To by si raději nechala rozpáleným železem vyříznout jazyk až u kořene. „Dobře. Nehádám se. Ale jsem ráda, že jsme si promluvily!“ ukončila debatu. Petr mezitím stál ve svém… vlastně v přiděleném pokoji… a doslova cítil, jak se mu třesou kolena. Obě. Připlížil se ke dveřím hned, jak Milada odešla, ale jen proto, že po ní očekával příchod matky, nebo v lepším případě otce. Chtěl být připravený. A tak si chtě nechtě vyslechl rozhovor Milady a její prohnané matky, což by si předtím určitě odpustil. Ale pohlcený zvědavostí zůstal. I když si už v posledních dnech, možná celý měsíc namlouval, že Iveta Přemyslová ho má nedej Bože konečně v oblibě… tak před malým okamžikem zjistil, jak krutě se mýlil. Své občasné pozitivní nálady a pochvaly jen bohapustě hrála a zkušeně všechno zamlžovala. Trápilo ho to. Vlastně ho to rozhodilo mnohem víc, než by si sám připustil. V břiše cítil napětí, vnitřnosti jako by mu něco tisklo k sobě, splétaly se, útroby ho pálily a rovnoměrně bolestivě pulzovaly. Najednou se mu začalo hůř dýchat, po spáncích mu stékal ledový pot a v kolenou cítil skoro dětskou slabost. Vypadalo to, že si s ním právě jako kočka s myší pohrává směsice nenávisti, slabosti, strachu a podvědomé zatrpklé zloby. Jako by mu každá z nich postupně pohlcovala čím dál větší část vařící se mysli. Ta svině! Chce mě jen využít na práci a pak mě odkopne jako děravé, špinavé boty. Ta panovačná, bezcitná mrcha!
99
nov_9krizu.indd 99
16.02.2023 0:09:16
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521024