dny jsi nebyl schopný vlézt do sprchy, natož strčit do pusy kartáček. Bez dovolení lezeš do notebooku a celý den koukáš na internetu na bodáky. A pak, vytočený, že jsem kvůli tomu na tebe celé dny nadávala, jsi se sebral a třetí den odjel domů. O tvé nelibé osobní vůni pomlčím, ale nebylo to moc příjemné čichat. Nebyl jsi schopný sám od sebe zatelefonovat. Ano, musím uznat, že když jsi byl se mnou, tak jsi byl fajn. Uměl ses mě zastat a choval ses hezky. Ale jakmile jsi byl sám, tak katastrofa. Pomalu, abych žádala o audienci. A ty se pak divíš, že jsem se vrátila k Jarkovi, který ať už byl čtyři dny mimo domov a město, čas si vždycky našel. I když jsme se scházeli, nic jsem s ním neměla. Svědomí mám čisté, protože jsem ti byla věrná. A protože vím jaký jsi, když si na mě zrovna nevylíváš vztek, chci se usmířit. Ale už pomalu ztrácím naději, že ti to dojde,“ zakončím svůj monolog a poraženecky, i když s úlevou odcházím ke kovovému umyvadlu, kde ze sebe chci smýt střelný prach. Vracím se do tábora, kde se chci převléct do civilního oblečení, vzít si zpátky fotoaparát a jet domů. Jenže moje plány jsou zmařeny. Když se vrátím, je vše stejné. I publikum zůstalo. Tibor si počká až budu tak blízko, aby se mnou mohl mluvit. „Lenko, chci se ti omluvit. Za všechny urážky a vše co jsem řekl proti tobě. Byl jsem blbec. Neuvědomoval jsem si, že tě taky někdy můžu ztratit. Myslel jsem, že tě mám jistou, a že se určitě k Jarkovi nevrátíš. Evidentně je silnější konkurencí, než jsem čekal.“ Dívám se na něj, jak kdyby spadl z višně. Tohle není Tibor. „Tibore, tohle není z tvé hlavy. Ty mě dál nesnášíš, ale okolí tě zpracovalo, protože to už nemohlo poslouchat. Já bych chtěla, aby to šlo z tvé hlavy.“ „Ne, opravdu je to z mé hlavy. Je mi to líto. Chci se s tebou normálně bavit. Už mě to nebaví se hádat. Jsi fajn a já tě chci mít alespoň jako kamarádku. Jsi stejný blázen jako my.“ Ach jo, že já umím tak zatraceně rychle odpouštět. Podám mu ruku k usmíření. On ji přijme a naznačí objetí. Přijmu ho váhavě a pokusím se v jeho náruči nadechnout. Velice mě překvapí. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521008
Opravdu není cítit potem. Jen lehký závan kolínské. Kluci měli pravdu. „No, konečně,“ pronesu dvojsmyslně. Tibor se usměje, že pochopil. „Takže dobrý?“ plácneme si a zlost je zažehnaná.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521008
Malé tajemství Přijíždíme vojenským GAZEM na letiště v Pardubicích. Máme zde jako každý rok akci na Aviatické pouti, kde hoši ze spolku, ve kterém je i můj přítel Tomáš, mají vojenskou bitevní ukázku z první světové války. Na to, jak jsem se obávala, zda dojedeme na místo, nebo že dojedeme mezi posledními, jak se obával řidič Lukáš, jsme dojeli v pořádku a poměrně brzy. Když dorazíme na místo, potkáme se s kamarádem Ondrou, který má ve své dodávce stan, pod kterým budeme celý víkend bydlet. „Tak já myslel, že už budete mít postaveno,“ zahlaholí Richard, jen vystoupí z GAZE. „Ve dvou asi těžko,“ nepochopí Ondra srandu. „Jsem si taky dělal srandu,“ ujasní to Richard. Společnými silami velký vojenský stan postavíme. Odložíme si věci a já se vrhnu na sestavení lehátka. „To počká, ne?“ ozve se mi za zády Tomáš. „Já mám problém ho postavit za střízliva, natož pod parou,“ udělám si ze sebe legraci. „Nech to, já to sestavím,“ udělá galantní gesto, když vidí, jak se s tím mořím a jde ho sestavit. Dnešek si užíváme poklidně. Ukázky jsou až zítra. Povětšinou se scházíme se známými a rozprávíme. Když už mám jistotu, že jsou všichni zabraní do hovoru, zamyslím se nad ránem. Bylo mi dost špatně, dokonce jsem i zvracela. Jelikož se už chvíli pokoušíme o miminko, tak mám takové tušení, že by to mohlo být z těhotenství. Proto jsem si cestou z práce koupila těhotenský test, který jsem si zabalila s sebou. Ráno si jej chci udělat a tak přemýšlím, kde najít vhodnou nádobu. Nějaký kelímek by byl ideální. Bohužel musím použít kabinku Toi-toi, tedy kabinku veřejného WC, které nám přivezli. Štěstí je, že ráno budou ještě čisté a máme tu pár kabinek i v táboře. Takže nebudou tak zaneřáděné. Z myšlenek mě vytrhne spatření známé tváře Vildy. Chtěla jsem s ním mluvit. Když jsme se viděli naposled, choval se jako blbec. Ale nemohu se za ním rozběhnout, jak bych si přála, poněvadž jsem na druhé akci, kde mě 100 Ukázka elektronické knihy