mohlo podařit nahradit lidovou demokracii a její protifašistický směr demokracií, která by podporovala fašistickou a finanční reakci. Že demokracie je jen pro někoho, jen pro toho, kdo je sám ochoten podrobit se demokratickému řádu a zachovávat jeho zásady a pravidla. Jen pro toho, kdo svobod, které mu demokracie poskytuje, nezneužije k tomu, aby jí zasadil zákeřnou ránu. Je odmítaná kritika nedostatku práva, jak se říká v našich mladých, demokratických odborech. Tu kritiku prý provádí část státní byrokracie, která těžce nese významné postavení jednotného odborového hnutí v lidovém státě a kritiku a odhalování byrokratické tuposti.“ Pak se zamyslel a pokračoval: „V případě potřeby si musíme navzájem potvrdit kladnou činnost za protektorátu. Mně to připadá, že co si dělal dříve, tak že na tom vlastně ani tak nezáleží. Jestli jsi byl kolaborant nebo bojovník proti fašistům jako by bylo jedno, záleží, koho podporuješ teď. Třeba nyní se objevují útoky na ty, co byli v koncentráku. A dodávají, že někteří velcí páni, kteří se vrátili z koncentráku, kupodivu přistupují k rozvratné propagandě reakce. Pracující lid se bude muset naučit rozeznávat mezi těmi, kteří se vrátili z koncentráku. A zeptat se vždy na to, proč se tam dostali a jak se tam chovali. Prostě velkou úlohu hraje strach, vyřizování účtů a touha po moci.“ „Tak to jste mě postrašil. Úplně se sem budu bát jít.“ „Ne jste mě postrašil, ale jsi mě postrašil. Nejsme žádný páni nebo buržousti, abychom si vykali. Ale to si nevybereš, to máš všude stejný. Takový to je určitě i u vás. A když půjdeš dělat ke tchánovi, tak tě pak budou všude možně šikanovat, že seš kapitalista.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520992
V práci byli zvědaví na Dvořáka. František říkal, já vám tady něco přečtu ze Svobodnýho slova, taková charakteristika některých lidí: „Býval to velký bojovník a statný junák v dobách první republiky. Za druhý republiky v kancelářích strhával obrazy Masarykovy a Benešovy, protože to prý uráží jeho politické přesvědčení, a vyhrožoval podřízeným, kteří byli socialisti, že s nimi zatočí. Za války byl většinou zticha, k Němcům uctivý, zvedal pravici a plnil svědomitě všechna nařízení. Říkal s povzdechem svým známým, to musí být a nedá se nic dělat. V důvěrném kroužku pak trousil politické perly, jako třeba, přiznejme si, že Němci tady udělali pořádek, a to musí každý vlastenec pochválit. Revoluci přežil celkem ve zdraví, do ničeho nelezl, seděl doma a čekal, jak se to vyvine. Zpočátku mu bylo sice horko, že se bude soudit krátce a nemilosrdně. Ale i to přešlo, byla to taková dobrá česká revoluce. A když bylo po ní, pak zvolna nabýval odvahy. V úřadu byly sice proti němu nějaké námitky. Několik beznadějných idealistů se domnívalo, že člověk tak zostuzený nebude moci nadále zastávat odpovědné místo. Ale sehnal si spoustu podpisů o tom, že je dobrý Čech a vlastenec. Ručně pověsil Masarykův obrázek. Dal jej tam, kde jej před sedmi lety surově strhl a pod praporem Masarykovy demokracie vykročil v nový život. Prosím vás, jaká pak je to demokracie, rozčiluje se teď ve vinárně, že ve vládě nejsou zastoupeny všechny složky národa. Gajda by tam měl být, a to by byla skutečná svoboda. Pěstuje šuškandu, na ni si zvykl za šest let natolik, že jí pozorně naslouchá včetně zaručených zpráv různých škůdců. Podporuje řeči, jako že žádosti nejsou vyřizovány, podpory se nevyplácejí třebas několik měsíců. Vždy je nespokojen, začíná 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520992
reptat, že už předem říkal, že takhle to nepůjde. Kdepak socializace, kdepak závodní výbory, všechno je to pochybné a ukvapené, jestli to takhle dál povedeme, budeme hospodařit od pěti ke čtyřem.“ „Když to slyším, tak si vzpomenu na Dvořáka, myslím, že to na něj možná trochu sedí,“ povídal Antonín. „No to byste se divili,“ oponoval Bohumil, „možná trochu co se týče minulosti, to se ale týká dosti lidí, ale pro budoucnost má zcela jasno, to je komunismus.“ „Fakt?“ divil se František, „tak to je pro mne dost překvapení, to by mě nikdy nenapadlo, to bych nečekal.“ Kroutil hlavou a pak se zamyslel: „Ale vlastně jo. Už se nedivím vůbec ničemu. U nás je možný úplně všechno.“ „Jo slyšel jsem takovej fór,“ povídal Antonín, který rád vyprávěl vtipy: „Sehnal jsem si konečně potvrzení o národní spolehlivosti. Ale náš listonoš to ještě neví, a tak mi pořád nosí předvolánky k lidovýmu soudu.“ „A teď jsme tady měli demonstraci studentů. Co tomu říkáte?“ ptal se František. „Píše se o tom. Ale není moc jasný, o co v tom vlastně šlo.“ „Před budovu ministerstva informací přitáhla skupina studentů z vysoké školy technické a nesla standartu s nápisem žádajícím vydání učebnic a provolávala různá hesla. Studentům bylo oznámeno, že všechny žádosti o papír na vydání učebnic byly vyřízeny a učebnice budou po jeho dodání.“
100 Ukázka elektronické knihy