ZMENŠUJÍCÍ SE MUŽ
mlasknutím rtů prudce stažených od zaťatých zubů. Pitomče! Dokonce i ta myšlenka jako by se v něm probouzela unaveně. Tvář se znovu uvolnila v masku povislých vrásek. Další otázka: proč se nepokusil s obrem domluvit? Zvláštní bylo, že tahle myšlenka ho nerozčílila. Byla tak zvláštní, že ho jen překvapila. Měl snad pocit, že takhle malý se pohybuje v jiném světě a komunikovat s ním nemůže? Nebo byl v poslední době přesvědčený, že pokud chce něčeho dosáhnout, nemůže se spoléhat na nikoho jiného než na sebe? Tak to určitě ne, pomyslel si trpce. Je bezmocný a neschopný jako vždycky, možná trochu neobratnější, ale to je vše. Ve tmě si zkusmo ohmatal tělo. Sjel rukou po dlouhé odřenině na pravém předloktí. Dotkl se rozervané kůže na kloubech pravé ruky. Přitiskl loket na otékající fialovou modřinu na pravém boku. Přejel si prstem po rozšklebeném šrámu na čele. Šťouchl se do bolavého krku. Trochu se nadzvedl a ohmatal si místo, kde ho bodavě bolela záda. Nakonec nechal všechny ty jednotlivé bolesti znovu splynout a spojit se v jednu obecnou bolest. Otevřel oči, nebo spíš se mu otevřely samy, a nevidoucím pohledem se zahleděl do tmy. Vzpomínal si, jak přišel k vědomí v té kamenné hrobce; vzpomněl si na hrůzu, ze které se málem zbláznil, dokud si neuvědomil, že tam proniká vzduch, že může dýchat a že na to nesmí zapomínat, jestli se chce dostat ven. Ale ten první okamžik, kdy zjistil, že je zavřený v černé hrobce a přitom pořád živý, to bylo úplné dno. Přemýšlel, proč ho napadlo zrovna tohle. Jak věděl, že to je úplné dno? Možná že za rohem číhají další, ještě horší – pokud zůstane naživu. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520963
RICHARD MATHESON
Nedokázal ale myslet na nic jiného. Bylo to úplné dno, nejnižší bod jeho sklepní existence. Připomnělo mu to jiné dno, v tom druhém životě, který kdysi vedl.
90 centimetrů Když od Martyho dorazili domů, postavil se k oknu v obýváku a Lou odnesla Beth do postele. Nenabídl se, že jí pomůže. Věděl, že svou dceru teď už ani neuzvedne. Když se Lou z ložnice vrátila, ještě tam stál. „Nesundáš si klobouk a kabát?“ zeptala se. Než stačil odpovědět, odešla do kuchyně. Stál tam ve své chlapecké bundě a tyrolském klobouku s červeným perem zastrčeným za páskou a poslouchal, jak otevírá ledničku. Hleděl ven na temnou ulici a slyšel křupání ledových kostek uvolňovaných z formičky, které mu šlo strašně na nervy, pak tlumené lupnutí, jak odskočila korunka z láhve, a šumivé bublání nalévané limonády. „Chceš colu?“ zavolala na něj. Zavrtěl hlavou. „Scotty?“ „Ne,“ řekl. Zaškubalo mu v zápěstích. Přišla se sklenicí. „Ty se nesvlékneš?“ zeptala se. „Nevím, “ řekl. Sedla si na pohovku a skopla boty. „Další den,“ podotkla. Neodpověděl. Měl pocit, jako by se snažila vzbudit v něm pocit malého kluka, který dělá drama z nepodstatných věcí a s nímž má ona svatou trpělivost. Měl chuť se na ni vztekle obořit, ale nenacházel záminku. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520963
ZMENŠUJÍCÍ SE MUŽ
„To tam budeš jen tak stát?“ zeptala se. „Když budu chtít,“ zavrčel. Chvíli se na něj dívala s neutrálním výrazem. Viděl v okně odraz její tváře. Pak pokrčila rameny. „Jak je libo,“ řekla. „Tobě je to pochopitelně jedno.“ „Cože?“ Smutně, unaveně se usmívala. „Nic, nic.“ Teď si doopravdy připadal jako kluk. Napila se, polkla a jemu to připadalo hrozně hlučné. Po drážděně se ušklíbl. Nesrkej, vyčítala jeho mysl. Zní to, jako když chlemtá prase. „Ale prosím tě, Scotte. Dumání ničemu nepomůže.“ Znělo to neurčitě, znuděně. Zavřel oči a otřásl se. Takhle daleko to došlo, pomyslel si. Hrůza byla pryč; už si zvykla. Očekával to, ale stejně byl šok, když se to skutečně stalo. Byl její manžel. Míval přes metr osmdesát. Teď byl menší než její pětiletá dcera. Stál před ní, groteskní v chlapeckých šatech, a v jejím hlase se neozývalo nic než neurčitá znuděnost. To byla hrůza ze všech největší. Unavenýma očima hleděl na ulici a poslouchal šumění stromu v nočním větru, jako když šustí sukně ženy sestupující po nekonečném schodišti. Další hlučné polknutí. Vztekle ztuhl. „Scotte,“ řekla. Špatný projev citů, pomyslel si. „Sedni si. Koukáním z okna Martyho firmě nepomůžeš.“ Ani se neotočil. „Myslíš, že si dělám starosti s tímhle?“ „A neděláš? Copak nejsme oba –“ „Ne,“ skočil jí chladně do řeči. Chlad v hlase malého kluka zněl bizarně – jako by hrál nějakou roli ve školním představení, nepřesvědčivě a směšně. „Tak s čím tedy?“ zeptala se. 105 Ukázka elektronické knihy