98
Hera Lind • Tisíc a jeden den
„Tak, už se rozloučila. Teď si ho odneste. Tomu se říká pokrok ve zdravotnictví.“ Nakonec ten uzlíček spěšně zabalili do látky a dali pryč. Co s ním teď udělají? Pochovají ho? Nebo hodí do sterilního kbelíku? Zatímco se ve mně dál hrabaly cizí ruce a otíraly mě, zabořila jsem obličej do Klementina měkkého poprsí a nechala se jí houpat. „Katharino, jsi moc statečná, neskutečně statečná… Je dobře, že to máš za sebou, zvládla jsi to…,“ šeptala pořád dokola a co chvíli se musela vysmrkat do kapesníku, který pokaždé vytáhla z rukávu a zastrčila zpět. Pak začala tiše pobroukávat a její ukolébávání spolu s analgetiky a sedativy, která mi ze soucitu píchli, mě konečně uvedly do vysvobozujícího spánku.
11. ledna až konec ledna 1980
P
robouzela jsem se jako minule: obložená vatou nedobrovolně zpátky do kruté reality, v níž na mě čekala stoicky pletoucí Klementina. Zase jsem byla připojená hadičkami, kterými mi kapala do žil průsvitná tekutina a opačným směrem moje světle červená krev. „Děvče, tak už jsi vzhůru!“ Skláněl se nade mnou známý široký obličej. Prohlížela si mě ustaraně. Jako by u mě byla odjakživa a ve dne v noci u mého lůžka bděla. Čepec měla odložený na parapetu, u něhož stál ještě před pár dny Falk. Kromě Klementiny jsem v Německu už nikoho neměla a strašně jsem se styděla, že jsem ji dřív nenáviděla a posmívala se jí. Nenechala mě na holičkách, a to ani teď, když mi lékař s politováním sdělil, že další děti asi mít nemůžu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520864