98
Hera Lind • Tisíc a jeden den
„Tak, už se rozloučila. Teď si ho odneste. Tomu se říká pokrok ve zdravotnictví.“ Nakonec ten uzlíček spěšně zabalili do látky a dali pryč. Co s ním teď udělají? Pochovají ho? Nebo hodí do sterilního kbelíku? Zatímco se ve mně dál hrabaly cizí ruce a otíraly mě, zabořila jsem obličej do Klementina měkkého poprsí a nechala se jí houpat. „Katharino, jsi moc statečná, neskutečně statečná… Je dobře, že to máš za sebou, zvládla jsi to…,“ šeptala pořád dokola a co chvíli se musela vysmrkat do kapesníku, který pokaždé vytáhla z rukávu a zastrčila zpět. Pak začala tiše pobroukávat a její ukolébávání spolu s analgetiky a sedativy, která mi ze soucitu píchli, mě konečně uvedly do vysvobozujícího spánku.
11. ledna až konec ledna 1980
P
robouzela jsem se jako minule: obložená vatou nedobrovolně zpátky do kruté reality, v níž na mě čekala stoicky pletoucí Klementina. Zase jsem byla připojená hadičkami, kterými mi kapala do žil průsvitná tekutina a opačným směrem moje světle červená krev. „Děvče, tak už jsi vzhůru!“ Skláněl se nade mnou známý široký obličej. Prohlížela si mě ustaraně. Jako by u mě byla odjakživa a ve dne v noci u mého lůžka bděla. Čepec měla odložený na parapetu, u něhož stál ještě před pár dny Falk. Kromě Klementiny jsem v Německu už nikoho neměla a strašně jsem se styděla, že jsem ji dřív nenáviděla a posmívala se jí. Nenechala mě na holičkách, a to ani teď, když mi lékař s politováním sdělil, že další děti asi mít nemůžu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520864
99
Hera Lind • Tisíc a jeden den
První týdny po tragickém porodu se nekonečně vlekly. Trávila jsem je převážně hlubokým spánkem, který mi umožňovala infuze. Byla to taková droga Šumafuk, protože má účinek, kdy je člověku všechno ukradené, jak ji popsala Klementina. Zamlžovala mi smysly a stále odváděla mou pozornost od strašlivých vzpomínek a bolesti. Kromě sousedky mě nikdo nenavštívil. Falk už po porodu mrtvého dítěte teprve neměl žádný důvod se o mě zajímat, ale beztak bych ho nechtěla vidět. Klementina mi později vyprávěla, že s ním nepromluvila ani slovo. S Alex si prý z domu sebrali svých pět švestek a zmizeli. Jako obvykle stála za záclonou a pozorovala, jak nakládají do dodávky osobní věci a odjíždějí. „Aspoň máš dům a výživné,“ utěšovala mě. Přestože mi občas šla na nervy ustavičným štrikováním, loupáním jablek a louskáním ořechů, doprovázela mě všemi fázemi zoufalství. Někdy jsme si spolu poplakaly, nadávaly na Falka a přály mu to nejhorší, hotová pekelná muka. A sem tam jsme se dokonce zasmály nějakému vtipu, které mi předčítala z neodmyslitelných bulvárních plátků. A také jsme znova hodnotily fotky íránské císařovny, která spolu se šáhem mezitím uprchla ze své země a žila v Paříži. Tak jako jsem to já kdysi udělala, když jsem odletěla do Kalifornie. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem si ji oblíbila jako vlastní matku. Po šesti týdnech mě přeložili do jakési psychiatricko-rehabilitační kliniky, kde se měly léčit nejen tělesné šrámy, nýbrž i rány na duši. V té době jsem byla stále ještě na droze Šumafuk, takže jsem ji bez odporu brala i tam. Klementina mi slíbila, že mi bude dohlížet na barák, zalévat kytky, a kdyby se Falk odvážil přiblížit, hnala by ho vidlemi nebo válečkem na nudle, případně zavolá policii, americkou tajnou službu nebo ruskou mafii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520864
100
Hera Lind • Tisíc a jeden den
Na rozloučenou mi věnovala modrého medvídka, kterého upletla pro Damiana. „Děvenko, mám tě ráda. Nezapomeň na mě!“ Přitiskla jsem si ho k srdci a dívala se oknem sanitky, dokud mi její mateřská tvář a čepec na hlavě nezmizely z dohledu.
Jaro 1980
N
a rehabilitační klinice jsem strávila půl roku. Byla zima zimoucí, na svůj jednolůžkový pokoj jsem pohlížela jako na své hnízdečko a doslova jsem v něm přezimovala. Jako raněné zvířátko jsem se stáhla do ústraní a snažila se rozjímat a cvičit, jak nás, pomatené duše, tady učili. Pomocí autogenního tréninku jsme se měli začlenit do zdravého světa vnitřního klidu. Všichni ostatní pacienti, které jsem postupně poznávala při skupinové terapii, měli vlastní duševní rány, které si zde chtěli zahojit nebo přinejmenším zmírnit. Patřili mezi ně pacienti závislí na drogách, s poruchou příjmu potravy, alkoholici, lidé trpící úzkostnou poruchou, se syndromem vyhoření, podléhající depresi a se sklonem k sebevraždě. Nabízeli nám terapie malováním, rozhovorem a pohybem, vyráběli jsme keramiku, zhotovovali velikonoční ozdoby, směli křičet a mlátit pěstmi do gumových stěn. Plavali jsme v teplé vodě při hudbě nebo tancovali v rytmu afrických bubnů, přičemž jsme se zahalovali do hedvábných šátků, a kdo chtěl, sborově zpíval. Zkrátka se nás všemožně snažili mírnými metodami vrátit do normálního života.
Ukázka elektronické knihy