98
Georgie Blalock • Vzpurná
p r i n c e z n a
vstupní haly, jejíž stěny zdobily hlavy jelenů s parožím, a vydali se dlouhou přízemní chodbou ke královninu přijímacímu salonu. Měl tmavé oblečení, místo světlého lněného obleku, který obvykle nosil, si vzal šedivý vlněný úbor skýtající ochranu před skotským chladem. „Tohle jste měl na mysli tím, že je to jiné, ale nikoli snazší?“ zeptala se Louise. Jakmile služebnictvo začalo odnášet věci do jeho pokoje, osvobodili se od škrobených pozdravů a otravných otázek ohledně cesty, které po jeho příjezdu zabraly celou půlhodinu. „Přesně tohle jsem měl na mysli.“ Zastavili se před zavřenými dveřmi matčiny pracovny a Louise mu ometla z ramen smítka popele z vlaku. Neměla by se k němu chovat tak familiárně, zvlášť když se nablízku schovávala Lenchen nebo Beatrice, ale než dospěla k této chvíli, přetrpěla tři týdny bezútěšnosti, a teď tady konečně byl. Netroufala si říct nahlas, jak je ráda, že ho vidí, jen sevřela studenou mosaznou kliku a odvedla Edgara k matce. Mamá přestala šlapáním roztáčet kolovrátek, nově spředená vlákna namotaná na velké vřeteno. Pracovala u širokého okna, jehož nařasené závěsy s výšivkami skotských bodláků byly roztažené kvůli výhledu do krajiny. Sharp jí ležel u nohou na tartanovém koberci s červenými, černými, žlutými a modrými pruhy, který navrhl papá. Jeho tartanových vzorů bylo v Balmoralu plno a Arthur, Leopold a Bertie je nesnášeli, zvlášť když museli nosit kárované kilty na tradiční ples Ghillies Ball nebo při procházkách po mrazivých vřesovištích. Panu Johnu Brownovi chlad nevadil, pod šedým kiltem a sakem mu za každého počasí bylo vidět nohy. Stál za mamá jako nějaké brnění a hněvivě se na Louise kabonil. „Měla byste nejdřív zaklepat.“ „Vy byste měl pamatovat na své postavení a oslovovat mě Vaše královská Výsosti.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520861
99
Georgie Blalock • Vzpurná
p r i n c e z n a
„No tak, vy dva, máme hosta,“ chlácholila je mamá, vůči nestoudnosti pana Browna mnohem shovívavější, než kdyby se tak choval kdokoli jiný. „Vítejte, pane Boehme, v mém skromném venkovském domě.“ „Je nádherný, Vaše Veličenstvo. Krajina je úžasná.“ „Jsem nanejvýš šťastná, když tady tiše sedím se svými akvarely nebo kolovrátkem. Za tuto svatyni vděčím prozíravosti svého drahého Alberta.“ „Byl to muž s pozoruhodným vkusem.“ „Vskutku.“ Mamá pustila vlákna vlny a otočila se tváří k Edgarovi. „Jak víte, povolala jsem vás sem, abyste vytvořil mou sošku pro pana Disraeliho. Jakou pózu mi navrhujete?“ „Nakreslil jsem řadu návrhů, ale teď, když vás vidím, mě napadlo něco jiného.“ Edgar nakláněl hlavu ze strany na stranu a prohlížel si královnu asi jako někoho, kdo stojí modelem, nebo práci studenta. „Představuju si, že bych vás ztvárnil tak, jak tu teď sedíte u kolovrátku, matka svého lidu, rádkyně ministrů, a všichni jsou vám oddaní jako pes u vašich nohou. Prostý portrét lidi chytne za srdce, vyvolá v nich vzpomínky na teplo domácího krbu a posílí jejich lásku k vám.“ Sharp sedící u královniných nohou zvedl hlavu, mamá k němu natáhla ruku a podrbala ho za plandavýma ušima. „Skvělý nápad.“ „Hloupé, ztvárnit královnu jako ženu farmáře,“ zabručel pan Brown. „Nechám ho portrétovat stejným způsobem i vás,“ škádlila ho mamá, okouzlená výjevem, který jí Edgar popsal. Papá by možná měl námitky a trochu by se kvůli tomu poškorpili. „Nic takovýho, ženská. Nebudu plejtvat svým časem a povalovat se pro pana Prdelku a jeho nóbl hroudu hlíny, místo abych se staral o Vaše Veličenstvo.“ „Pan Boehm by vás jistě uměl načrtnout několika tahy, vy starý mrzoute.“ Mamá se zasmála a Louise při jejich žertování tonula v rozpacích. Tahle žena nedala nikomu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520861
100
Georgie Blalock • Vzpurná
p r i n c e z n a
zapomenout, že je královnou, ale nezdvořilost tohoto hrubiánského sluhy ji evidentně těšila. „Můžete tohoto darebáka rychle naskicovat, pane Boehme?“ „Můžu, Vaše Veličenstvo.“ „Dobrá, uděláte si tolik črt mého popudlivého pana Browna, kolik svedete, a já vám budu pózovat tak, jak to bude zapotřebí. Vytvoříte portrétní sochy nás obou a také princezny Louise, třeba s jejím koněm Andrewem. Líbilo by se ti to, Louise?“ „Velice.“ Neodvážila se na Edgara pohlédnout v obavách, že by prozradila příliš mnoho, zvlášť před pátravým zrakem nasupeného pana Browna. „Taky bych ráda pokračovala ve studiu tím, že budu panu Boehmovi asistovat. Po tom všem, co pro tebe pan Disraeli udělal, musí být soška perfektní.“ „To musí. Budeš s panem Boehmem spolupracovat a postaráš se, aby měl vše, co potřebuje. Bude to jeho i tvůj projekt. Těším se, až uvidím, co vy dva vytvoříte.“
„Držíte pózu stejně dobře jako nějaká modelka,“ řekl pochvalně Edgar, který seděl na balíku sena s jedním kotníkem opřeným o koleno a skicákem položeným na noze. Do šelestění uhlu po papíře se mísilo koňské ržání a vzdálený smích čeledínů. Edgar na ni mezi kreslením čar tu a tam krátce pohlédl, skloněný nad papírem. Kadeře vlasů nad čelem mu padaly skoro až k očím. Skicoval tak rychle, že to ještě u nikoho neviděla, a s udivující přesností. Měl rozepnutý kabát a v teplé stáji, kde si načrtával Louise a jejího koně Andrewa, se mu po obličeji rozléval ruměnec. Louise stála před boxem, držela Andrewa za uzdu a hladila plnokrevníka po dlouhém čenichu, aby zůstal v klidu. Stáj byla v Balmoralu jedno z mála teplých míst, mamá svým milovaným koním dopřávala pohodlí, jakého si lidé mohli užít jen zřídkakdy.
Ukázka elektronické knihy