spolu se životem, jinak ne. A stejně jako kdysi v Usť‑Vymu dával samotářskému kněžici dřevěné šavličky, jako by to byl obyčejný kluk, také nyní věřil v něco obyčejného a dobrého, co se jistě musí objevit v pusté duši nalomeného knížete. Jednou jeli Míša a Poljud s družinou po lesní cestě do Solikamsku a zastavili se u staré kaple. Asi před dvaceti roky se místním správcům podařilo nalákat několik rolnických rodin odkudsi od Vologdy, aby se přestěhovaly do Usť‑Borové. Poblíž této kaple zastihla jejich povozy sněhová vánice. Lidé se nahrnuli pod střechu, aby tam přečkali nečas, ale všichni umrzli — chlapi, ženské i děcka. Solikamští na uctění jejich památky o kapli dlouho pečovali, aby se nerozpadla a nezbortila, ale nakonec ji přece jen opustili. Dřevěná stavba se unaveně nachýlila na stranu, její zdi pokryl mech, propadlou střechu obrostly šlahouny maliníku a ve dveřích a okénkách natáhli své sítě pavouci. „Dovolte nám, kníže, se tady chvíli zdržet,“ prosili družiníci. „Trochu ten domek vyspravíme.“ Míša se dlouze zadíval na kapli. „Není třeba, jedeme,“ odpověděl nakonec. „Svaté místo nezůstane pusté,“ dodal Poljud. „Cože…?“ zeptal se překvapeně Míša, který se s tímto rčením ještě nikdy nesetkal. Poljud mu to zopakoval. Měl tím na mysli, že dokud si na ty umrzlé nešťastníky pamatují lidé, neopustí je ani Bůh, a to i když kaple dávno zchátrala. Poljud se domníval, že „svaté místo“ nikdy nezůstane bez Boha. Vážně všechno vnímal až příliš bezelstně. Zato Míša porozuměl správně. Pusté svaté místo, říkal si později často. Nahlížel do svého vlastního nitra a pokaždé viděl, že je pusté. V jeho duši bylo jen to, co měl kolem sebe — nezměrná tajga, studené řeky, zubaté skály pod truchlivě vzdálenými oblaky a prastará, dost možná věčná mysl, která nad touto drsnou zemí zastavila čas. A jinak už nic. Pustota. Nic než pustota. Ale co už! Když pustota, tak pustota! Proč se mu však tolik svírá srdce pokaždé, když za soumraku projíždí kolem neznámé vesnice a vidí v cizím okénku hřejivý plamínek něčí louče?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520657
K apitola desátá
Návrat ptáků Ihned poté, co se konečně hnuly ledy, vyplula knížecí bárka po rozvodněné jarní Kamě. Michail během celé plavby ležel na lavici pod medvědí kožešinou a s rukama za hlavou se díval do nebe. Bylo větrno. Na příkrých hlinitých svazích šuměly neproniknutelné smrčiny. Ve větvích stromů, které se skácely ze srázu, zurčela voda. Krůpěje odletující z vesel padaly knížeti do tváře. Po zářivé, rozmazané modři oblohy ubíhala vysoká a překvapivě tmavá oblaka. Slunce vrhalo své dosud studené paprsky tu na jeden, tu na druhý břeh, pak na stále ještě holou tajgu na úbočí vzdáleného vrchu a potom zase na mokré listy vesel, pravidelně se zvedající z kalné vody. Kníže se plavil na setkání s tatarským šibánem, který mu znenadání poslal pochlebovačný dopis. Neměl potuchy, co domýšlivého šibána Mansúra přimělo, aby usiloval o smír s ruským knížetem. Michail se předtím s Tatarem vůbec nehodlal bavit. Svou stížnost už koneckonců poslal — až si ji v Moskvě přečtou, přitáhne sem vojsko a požene afkulského šibána svinským krokem. Možná že mazaný Tatar vycítil hrozbu, která se ukrývala v mlčení čerdyňského knížete, a tak spolkl svou pýchu a honem rychle obrátil. Poljud Michaila tentokrát nedoprovázel a místo sebe poslal věrného Rumbeta — Trumberu, jak mu s láskou říkal. Rumbet se od ruského setníka už dlouho učil umění velet oddílu a nyní mu Poljud svěřil desítku družiníků. Rumbet rozhodně nebyl žádný hlupák, žádný trumbera, ale prostě mu to občas pomaleji myslelo.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520657
V jednom kuse chodil za knížetem a ani na chvíli ho nenechával samotného. Kdykoli kníže nasedl na koně, Rumbet byl také rázem v sedle, kdykoli kníže ulehl ke spánku, ležel Rumbet v okamžení na vedlejší pryčně, a kdykoli si kníže otevřel knihu, hned měl za zády funícího Rumbeta, který posléze listoval přečtenými stránkami a pozorně je zkoumal, divže je neočichával. Nevysoký a podsaditý Rumbet měl hlavu velkou jako kotel a tvář neustále přísnou a nasupenou. Michail si na jeho věčnou zasmušilou přítomnost zvykl a vnímal jej jako svůj vlastní stín. K ústí řeky Obva dopluli po proudu s pomocí vesel, zatímco proti proudu Obvy měli bárku až do Afkulu dotáhnout šibánem vyslaní burlaci. Ti už na knížete čekali u velkého ohně v blízkosti soutoku. „Rusi,“ oznámil při pohledu na ně bystrozraký Rumbet. „Šibánovi otroci.“ „Ten Tatar si prostě nemohl odpustit, aby mě nepopíchl…“ Michail si odplivl do vody. Burlaci rozvinuli provazy, navlékli si popruhy a začali táhnout bárku proti proudu. Michail si je z paluby prohlížel. Měli na sobě hadry, z nichž četnými dírami prosvítala jejich udřená, vychrtlá těla. Nohama v jednoduchých kožených holínkách, topáncích, láptích nebo prostě jen zabalenýma do březové kůry šlapali po ledu i zmrzlém vrboví a propadali se skrz sněhovou krustu. Po jejich krvavých stopách jeli tatarští jezdci s karabáči. Cesta burlaků vedla podél okraje vysokého břehu, na němž byly lesy vykáceny již před dvěma sty lety, kdy Tataři za časů chána Berkeho postavili na Obvě svou pevnost a jejich šibáni si začali vynucovat charádž a odírat Permjany. Od té doby museli burlaci tahat bárky a šibasy proti proudu velké řeky Ruderus a dál po Temném Itilu, tedy po Kamě. Na noc Tataři odháněli burlaky od břehu a nedovolovali knížecím družiníkům, aby s nimi prohodili jediné slůvko. Urostlý chlap s brunátnou tváří a šedivým plnovousem, který cosi zavolal přes hlavy stráží, ihned schytal ránu tatarskou knutou přes prsa. Dlouho po půlnoci Michaila náhle probudilo škrabání a šepot: „Kníže…! Kníže…!“ Hned vzápětí se začal kdosi, aniž by odhrnul
100 Ukázka elektronické knihy