jenže ona se vždy objevila znovu a na úkor jeho výzkumu oživila jeho touhu. Nikoho takového nikdy předtím nepotkal. Byla temná jako kávové zrnko, s širokými ústy. Postavu měla tak marnotratně tvarovanou, že pelfské dívky vedle ní vypadaly asi stejně kypré jako násada od koštěte. Samozřejmě že on v ní stejné city neprobudil. Dívka jeho koketní udičky nechávala bez povšimnutí. Nejprve se na ni snažil zapůsobit rozsahem svých ornitologických znalostí, ale ona jen protočila své skvostné bílé bulvy a odtušila, že „v opeřencích se nevyzná“. Mladík jí ukázal náčiní své profese — dalekohled, teleskop a průměrku (díky níž měl v plánu změřit lebku a zobák včelojeda, pokud se na něj usměje štěstí a on nějakého lapí) — leč jí všechny ty výdobytky techniky přišly asi stejně zázračné jako lžíce. Tyto nezdary jej však nezkrušily, právě naopak. Ještě víc rozfoukaly uhlíky jeho chtíče. Kdyby tohle byla jeho loď nebo plavidlo z flotily jeho otce, a nikoli jen pronajatá šalupa, nerozpakoval by se jí projevit své city důrazněji. Jenže ona údajně měla v posádce příbuzné a on nechtěl riskovat žádný výstup. Neměl na vybranou, musel pokračovat ve dvoření. Jenže jak? Do svačiny zbývaly dvě minuty. Do té doby musí nutně vymyslet nějaké téma k hovoru. Počasí? Příliš fádní. Jeho společenské postavení? Příliš chvástavé. Její postavení? Příliš deprimující. Co tedy? Rostoucí úzkost zahnal tak, že si strhl kravatu a začal ji vázat úplně nanovo. Zrovna si dával záležet na tom, aby byl okraj bezvadně vroubkovaný, když vtom mu pohled padl na cosi za jeho odrazem v okně. V dálce jako by se pářily dvě lodě. Tu dominantní poznal mladík okamžitě — byl to Ararat, vlajková loď komisařovy flotily. Komisař Lázní sloužil samozřejmě Pellům, a tato loď tudíž nepřímo patřila jeho otci, přinejmenším částečně. A proto jí, přinejmenším částečně, velel i jeho syn. Tak si to alespoň mladík zdůvodňoval.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520630