kové dírce, se stejným parapletem a černým kloboukem a bílou košilí s řídkým černým proužkem. A s usměvavou rozbrázděnou tváří a okouzlenýma a obdivujícíma očima a rozšířeným chřípím, když vstoupil do kuchyně a nasál vůně jídla. A když ho paňmáma přivítala a přizvala ke stolu, byl blahem bez sebe. Jako správný kmotr vydoloval z bachraté brašny velikou pannu pro Ivanku, štůček (určitě drahé a načerno získané) látky pro Ilonku a soupravu chrastítek pro Jiříka, a upřímně se bránil Ilončiným díkům, neboť to všechno ho oddalovalo od obcování s vůněmi linoucími se od plotny, a zvyšovalo nebezpečí, že se každou chvíli objeví Maděra či Kanda, a on bude při jídle vyrušován všelijakými dotazy, ačkoliv přijel především proto, aby jim řekl všechno, co viděl, slyšel či vyčuchal svým nosíkem. Bylo toho dost. Například nebezpečí, že by mohli přijít o zisk z travních semen, která tento rok slibovala dobrou úrodu, a docenti z výzkumného ústavu byli kvalitou nadšeni. Nová Gottwaldova vláda se prý usnesla, že se především musí znárodnit veškerý export. „Ty si myslíš, Ondřeji, že nám chtěj znárodnit těch sedm akrů? To je snad pitomost, ne?“ řekl Kanda. „Akry ne, ale co dávají… Nebojte. Jestli s tím budete souhlasit, už jsem to zařídil. Sousedův syn byl s mým synovcem v jedný komunistický ilegální skupině, a teď je předsedou strany v takovým národním podniku, kterej má na starosti právě export plodin a potravin. Stačí prej s nima uzavřít smlouvu a mít u nich konto, na který budete z Anglie dostávat peníze, oni si něco strhnou a budou vás vyplácet v korunách. A když jste družstvo, nikdo se nebude na nic ptát.“ To souviselo s další zprávou: Šimáček i Hejl, jednotni v nenávisti k Lučinám (byť každý z jiných důvodů), sice nevědí, že Lučiny prodávají travní semena do Anglie (to by se zbláznili), ale čují, že to je cosi velice extrovního a záviděníhodného, a nedovedou se smířit s tím, že oni něco takového taky nemají. A jelikož jako představitelé státních statků (vznikajících především ze zabavených soukromých či církevních velkostatků) postavení družstva nemohou a nesmějí ohrozit (vláda ve svých prohlášeních staví 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520591
podporu družstev na jedno z prvních míst), hledají jiné zbraně. Jednu velice spolehlivou a zabírající si už našli: Maděrovu válečnou minulost, okořeněnou zamlženým podezíráním, že do Lučin (přes soudržnost jejich obyvatel) není vidět a že se tam tedy může dít bůhví co. Jakmile se Šimáček dozvěděl o katastrálním rozšíření Lučin a o lanovce, mohl ho trefit šlak, a hned vypustil další podezíravou vlnu: kdo ví, co tím Lučiny sledují, určitě mají nějaký plán, který – pod vlivem ideologie, v jejímž jménu Maděra válčil – je s největší pravděpodobností zaměřen proti našemu novému lidově demokratickému zřízení. Putna byl také v Praze. „To byste teprve koukali, co se dá za čtyři měsíce změnit. Jak se vyměňujou nápisy nad obchodama, fabrikama i ouřadama… A jak se měněj lidi. Jedni choděj v modrejch košilích s práporama a furt něco zpívaj a vykřikujou, že vymetou všechno kapitalistický svinstvo, a jsou samá sranda, ty ostatní tu srandu ztratili a moc se neukazujou.“ Od kohosi se dozvěděl, že Brabenec nebude už dlouho dělat předsedu ve Štěpáně. Že ho chtějí někde mnohem výš. „Nechci strašit, ale to by tady pro vás nebylo moc dobrý… No nic, ještě se nic neděje, a kdo ví, třeba by se s tím dalo něco dělat. Vzdávat se už napřed je hloupost.“ Radil, ať mají všechny papíry družstva neustále v naprostém pořádku, ať má družstvo co nejvíc členů, že by možná bylo dobře, kdyby členy družstva byli i ti, co sem dojíždějí. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, že i podle nejsoučasnějších fóršriftů je v každém družstvu důležitý každý hlas. Maděra měl o několik dalších důvodů víc pohovořit se všemi naplno. Od podlahy. A především s přespolními. Tedy s vysokoškoláky. Jako by to cítili na dálku, přijeli tentokrát (až na Petra Herčíka) všichni, a společně (kromě Jany, která se objevila o tři dny dřív). Bylo jich málem na jeden malý autobus, ale jejich příjezd se odehrál úplně jinak. Tři dny předtím se v Lučinách objevil Brabenec. Kde jinde než v kuchyni – každý, kdo měl sebemíň co do činění s Lučinami, šel vždycky nejdřív do kuchyně, přestože všichni dobře věděli, že kancelář družstva je hned vedle vchodových dveří do statku, 10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520591
ale také jim bylo známo, že paňmáma Maděrová každého příchozího dobře a hlavně chutně pohostí. Na Maděru se pak tvářil dost kysele (na Ilonku by ho to ani nenapadlo). Ze svého dvojobročného pohledu (jako předsedy národního výboru a místní stranické organizace) k tomu měl pochopitelný důvod. Právě on se – úředně, ba i stranicky – všude chlubil, že první družstvo, které v téhle části pohraničí vzniklo, bylo ve Sv. Štěpáně, potažmo teď v Lučinách. A teď, v rámci vládní politiky na podporu zemědělského družstevnictví, byl právě tomuto družstvu (které okresní tajemník strany Brabencovi kvůli Maděrovi, ale nejen kvůli němu, už několikrát vytkl) ministerstvem bezúplatně přidělen nový traktor, a dokonce s vlečňákem. Nebýt tolik zahleděn do vlastních pocitů při tomhle oznamování, mohl Brabenec mít alespoň trochu potěšení z výrazu odporu na Maděrově obličeji. Neboť Maděra měl současně radost i vztek. Radost ze situace, do které se skrze Brabence kvůli traktoru v Lučinách dostala strana, vztek, že ten traktor musí vzít i proti své vůli. Tenhle boj s ostatními (v čele s Jerrym, Pýtem a Rendym) už měl prohraný – představy, že Lučiny žádné stroje nikdy nebudou potřebovat, protože mají koně, se vzdal už někdy před půl rokem, nicméně (tehdy) s nadějí, že výhled na získání jakéhokoliv stroje se zdál naprosto nesmyslný. A teď najednou… Už z dálky byl slyšet uřvaný zpěv melodie, kterou byl zahlcený i rozhlas a která byla chorálem mladých budovatelů nové a zářivé socialistické budoucnosti – Vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví… Už na to však existovala parafráze, a právě s tou na rtech vjeli do Lučin na novém valníku za novým traktorem řízeným Pýtem lučinští inteligenti (jak je zhnuseně pojmenovala pozorovatelka Jana): „Vyhrňme si rukávy, lehněme si do trávy, hej hej…“ (I Vilda to zpíval, ač ne s takovým nadšením jako ostatní.) Jejich vlak vjížděl na krušnovské nádraží ve chvíli, kdy Pýt vyvážel traktor z vagonu na rampu. Hulákali na něj z oken (Kérly z vlaku vyskočil ještě za jízdy, aby to všechno mohl natočit, a málem polámal sebe i kameru) a on měl rázem dvojí radost: že už přijeli, a že mu s tím někdo pomůže – ráno ho sem Cassidy hodil džípem, a on tu už tři hodiny byl sám proti nezájmu a neochotě 101
Ukázka elektronické knihy