riziko udušení. Lieberman tvrdí, že to přináší více času na zhodnocení retronazálních aromat. Takové vůně by bylo možné vychutnat, zatímco jazyk manipuluje s jídlem, posouvá je a uvolňuje těkavé chemické látky ze spodní části sousta, pak z horní části a pak opět ze spodní části. Jak zdůrazňují Gordon Shepherd i Daniel Lieberman, tyto evoluční změny nosů, hlav a těl činí čich hominidů obecně, a lidský čich zvláště, něčím neobvyklým. Jedním z důsledků je, že lidé jsou méně schopni rozlišovat vůně v půdě než pes nebo vepř. Jsou však mnohem lépe schopni vnímat retronazální vůně jako součást chuťového prožitku.[72] Nikdo nepodal lepší popis lidského prožitku způsobu, jakým chuť kombinuje retronazální vůni, chuť, pocit v ústech a další počitky, než jaký poskytl Brillat-Savarin v roce 1825. Psal o moderní lidské zkušenosti. Nicméně vzhledem k tomu, že se naše nosy a ústa za poslední čtyři miliony let změnily vcelku málo (alespoň ve srovnání s tím, do jaké míry se měnily dříve), je to pravděpodobně také smysluplný popis stravovacích zkušeností australopitéků, pravěkých lidí a neandertálců.
Jakmile nějaká jedlá látka je vložena do úst, je zadržena nenávratně i se svými plynnými i šťavnatými částečkami. Rty jí brání, aby nevyklouzla, zuby se jí uchopí a rozdrtí ji, slina ji navlhčí, jazyk žvýká a obrací, savý pohyb ji žene do hltanu. Jazyk pozdvižením dává jí sklouznout, čich se jí letmo dotkne a tu je vržena do žaludku, aby v něm prodělala další změny, aniž by v celém tom výkonu unikla jediná částečka, kapka nebo atom, který by nebyl podroben chuťovému vjemu.
Čuch na chuť
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520578