intonací a hlavně rychleji a rychleji. Zacpal bych si uši a překousl jazyk, kdybych mohl, ale zatím ještě nemám zuby. Však mi také Earah často kontroluje vnitřek úst, když se nikdo nedívá, a zklamaně pak vzdychá. Ale jak bych mohl mít takto brzy nějaký chrup? Že by zde děti dospívaly rychleji než na Zemi? Netuším, ale při první možné příležitosti ji pořádně kousnu, to slibuji. … Má kolébka se dokáže houpat sama od sebe! Tedy stačí jí dodat prvotní impulz, jedno popostrčení, a pak se dokáže houpat celé hodiny bez zastavení. Zkoušel jsem se mnohokrát překulit proti pohybu houpání, ale zdá se, že má hmotnost nemá na houpavý pohyb sebemenší vliv, neboť nedošlo ani k mírné ztrátě amplitudy. Přitom je kolébka vyrobena z jednoho kusu nějakého světlého dřeva, na omak teplého, rozhodně se nejedná o kov. Žádný zdroj dodatečné energie kolébky jsem nenašel, ale je pravda, že se mi ji ještě nepodařilo celou pečlivě prozkoumat. Další záhadou je pro mne náš hath(3). Tímto slovem Cim-ptra označuje náš příbytek. Jedná se o lehkou stavbu čtvercového půdorysu o rozměrech přibližně dvanáct na dvanáct metrů. Jeho přesné stěny z pevného plátna, kůže nebo jiné podobné látky, se stupňovitě sbíhají do pyramidového vrcholku přesně v centru objektu, nad ohništěm. Podlahu tvoří jemný kazetový rošt ze stejného materiálu, z jakého mám kolébku. Ve stropě hathe není žádný patrný - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520226
otvor, přesto se místnost nikdy nezakouří. Zdá se, že většinu kouře z hoření pochytá síťka, zavěšená nad ohništěm. Jak je to možné, netuším, ale již jsem viděl Cim-ptru, jak síťku občas smotává a vyklepává venku. Zdá se, že jde o nějaký účinný filtr. A další záhada: Východ z hathe neexistuje! Nebo snad přesněji východ je všude, kde je potřeba. Kdykoliv se Vakthu, Cim-ptra, nebo malá Ea-rah vydají směrem ven anebo dovnitř do hathe, jeho stěna se ve správné velikosti rozestoupí a pak se zase sama zacelí, bez jakékoliv stopy po průchodu. Nevím, jaký nehlučný mechanismus umožňuje tento způsob vstupů do hathe a výstupů z něj, ale hodlám na to přijít. Stejně jako chci přijít na to, jak je možné, že i v noci za vyhaslého ohně zůstává v hathi poměrně dost světla, přestože venku je asi černočerná tma. Také chci přijít na to, jak funguje drobch(4). Tato malá nádoba připomíná kelímek na vrhcáby, ale místo hracích kostek se do ní dávají běžné menší kamínky. Pak ale stačí drobchem chvíli třepat a začnou se dít věci. Pozoroval jsem, jak Cim-ptra požádala malou Earah, aby rozdělala oheň v hathi. Vyšla ven a za chviličku se vrátila s trochou chrastí a několika kamínky. Pak si sedla do tureckého sedu k vyhaslému ohništi a vložila kamínky do drobche, se kterým začala třást a do toho si prozpěvovat to své „ci-ci-ci-ci-cim-pah…“. Po několika příšerných slokách, kdy se mi zkrabatily uši, začal najednou drobch zářit, jakoby zevnitř. Ea-rah přestala zpívat a do ohniště vysypala kamínky. Byly tak žhavé, že svítily. A když na ně položila chrastí, oheň okamžitě vzplál jasným oranžovým plamenem. Tento - 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520226
pro mne neobvyklý technologický postup rozdělávání ohně jsem si v duchu již pracovně pojmenoval „vrhcábský paradox“, ovšem jen do doby, než mu přijdu na kloub. … Již skoro šedesát dní tajně trénuji své ruce a hlavně nohy. Má kolébka má po obvodu zvednutý okraj, o který se mohu opírat a na který mohu tlačit proti sobě. S rukama to jde snadno, zapřu je kolmo od těla a postupně přidávám na síle. Kromě mého obličeje zčervenalého od námahy vůbec není vidět, že něco dělám. S nohama je to obtížnější. Z počátku jsem se musel hodně šikmo kroutit, abych mohl zabrat, protože kolébka byla pochopitelně delší než já, dokonce i když jsem natáhl ruce. Teď už jsem trochu vyrostl a mohu se zapřít i v podélném směru. Nevím, jak dopadnu, ale už jsem se rozhodl: Dnes se pokusím chodit! A tak vyčkávám na příhodný okamžik, kdy Vakthu nebude doma a kdy i Cim-ptra s malou Ea-rah pracují venku. Dobře, jdu na to. Přehodit první nožku přes rantl bylo velmi snadné. Přehodit druhou bylo také docela lehké. Teď ještě zbytek těla. Šlo to, ale ztuha. Rukama se pokouším nadzvedávat, kroutím se u toho jako červík a kousek po kousku se sunu stále větším a větším podílem těla ven přes okraj kolébky, až jsem se převážil. Padám přibližně z výšky jednoho metru rovnou na nožky, ale ty mne neudrží, a tak můj pád zastavuje až plenkou vypolstrovaný zadeček. Pořádně heknu, ale jinak jsem zdá - 100 Ukázka elektronické knihy