Francouzská revoluce (Ukázka, strana 99)

Stačilo naťukat Olympe de Gouges a vyjela jí spousta hesel.

Rozklikla to první. Byl tam dokonce milostobčančin portrét, na kterém si byla docela podobná, i když ve skutečnosti vypadala hezčí.

Mohla bych si ho zítra vytisknout a nalepit, napadlo ji. Pak začala číst a rozbušilo se jí srdce.

Olympe de Gouges, rozená Marie Gouze, 7. května 1748 Montabaun – 3. listopadu 1793 Paříž, stálo tam.

Bára rychle nalistovala, co si napsala o Brissotovi. Popravili ho tři dny před tím, než umřela milostobčanka. To nemohla být náhoda.

Rychle přeběhla očima celý článek. Ano, i ji popravili…

Třesoucíma se rukama naťukala do mobilu další jméno. Manon Rolandová. Opravilo ji to na madame Rolandová, což bylo správné heslo. Úmrtí: 8. listopadu 1793. Také poprava. Dva dny po Filipovi Égalité. Proboha, co se to tam dělo?! Rychle zadala jméno paní Helvétiové. Úmrtí: 12. srpna 1800. Tak aspoň tu ne. Co Condorcetovi? napadlo ji ještě. Pana Condorceta našla na první pokus. Popraven 31. října 1793. Takže spolu s Brissotem. Paní Condorcetová zemřela v prosinci téhož roku ve vězení. Její sestru Charlottu bylo trochu náročnější vypátrat, nikde neměla žádné slušné heslo, ale nakonec ji Bára objevila v nějaké databázi rodokmenů. Bylo tam o ní jen pár vět. Vdala se za lékaře paní Helvétiové, pana Cabanise, měli dvě děti a umřela v roce 1844. Margot ani Florence nemělo smysl hledat, protože jednak neznala ani jejich příjmení, jednak o tak obyčejných osobách se asi žádná zmínka nedochovala.

Seděla na posteli a mlčky zírala na data, která si zapsala do deníku. Že jakobíni popravili občana Brissota, který byl v čele žirondýnů, tedy girondinů, to bylo smutné, ale dávalo to nějak hlavu a patu – jakobíni byli chuligáni, jak se vyjádřila milostobčanka, a politické diskrepance, tedy nesoulady, řešili s podporou bezkalhoťáků brutálně.

Ale proč milostobčanka Olympe? Proč paní Rolandová? To jako jen za to, co říkaly a psaly? Proč markýz de Condorcet, který pracoval na tom, jak je dlouhý metr? Tohle je ta jakobínská hrůzovláda?

Proč se vůbec milostobčanka do Paříže vracela? Ano, potřebovala si vyřídit nějaké věci kvůli stěhování, ale kdyby věděla, že jí tam hrozí smrt, určitě by v Tours raději zůstala… a možná by k sobě na návštěvu pozvala i Condorcetovy a paní Rolandovou a paní Helvétiovou, třeba i pana Brissota, aby byli v bezpečí. Paní Rolandovou by asi museli v přestrojení propašovat z domu, aby si nikdo nevšiml, ale to by se určitě dalo nějak vymyslet. Kdyby to věděla…

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520148

„Barunko, pojď si vzít ten prášek,“ vytrhla ji ze zamyšlení maminka. „Vůbec nevypadáš dobře,“ řekla ustaraně. „Změř si ještě teplotu.“ Třicet osm dva. „No, od rána ti to ještě vylezlo,“ vzdychla nespokojeně maminka. „Zítra musíš celý den poctivě ležet. A teď už jdi spát, je deset pryč.“ „Dobrou noc,“ zasípala Bára.

Už v té chvíli věděla, že spát nepůjde.

S uchem přitisknutým na dveřích poslouchala, jak se vzdalují maminčiny kroky. Ještě že tatínek ty schody pořád nespravil, takže vržou, pomyslela si. Opatrně otevřela dveře a vystrčila hlavu na chodbu, aby se ujistila, že je čistý vzduch. Kdyby byla dopadena, bude tvrdit, že jde na záchod, na to se nedá nic namítat. Po špičkách se jako duch doplížila ke schodům. Zezdola zaznívala hudba a hlasy, rodiče se dívali na televizi. Bára se s tlukoucím srdcem vrátila ke dveřím na půdu a tichounce je otevřela.

Ještě nikdy tu nebyla v noci.

Bledé měsíční světlo, které se sem prodíralo vikýřem, vytvářelo strašidelnou hru temných stínů a stříbrných závojů a vypadalo to tu úplně jinak než ve dne. Bára si veleopatrně ohmatávala cestu špičkou nohy, aby do něčeho nekopla, protože jednak by to, vzhledem k tomu, že je jen v ponožkách, bolelo, jednak by hluk bezpochyby přilákal rodiče, a pak by měla co vysvětlovat. Tvrzení, že je náměsíčná a spletla si cestu na záchod, by asi nezabralo.

Konečně se doplížila k atlasu. Ležel na zemi otevřený tak, jak zůstal, když se vrátila z minulosti, protože ho zapomněla uklidit, jak s ní zacloumala vracející se horečka. „Tak jdeme na to, Barčo,“ zašeptala. „Potřebuju se vrátit do Paříže do roku sedmnáct set devadesát tři.“ Opravdu strašně moc chtěla. „Prosím, atlásku, dones mě tam, je tam někdo, kdo moc moc potřebuje, abych mu pomohla, prosííím,“ zaškemrala a dotkla se rukou stránky.

Teprve v tu chvíli si uvědomila, že tu Barča není. A že když se před časem z nevědomosti vydala do minulosti sama, bez Barči, málem to s ní dopadlo hodně špatně.

Jenže teď už se s tím nedalo nic dělat…

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520148

Kapitola 9

Bára se okamžitě cítila podstatně lépe. Horečka byla ta tam, po škrábání v krku ani památky. Nepříjemné bylo, že se do ní hned opřel protivný studený a mokrý vítr. No, možná jen vlhký. Prostě krom toho, že foukalo, tak taky ještě mrholilo. Bára rychle zašmátrala rukama po sukni, aby našla rozparek, kterým se dala protáhnout ruka dovnitř a dalo se dostat skrz spodničku až do kapes, respektive dvou pytlíků přivázaných tkalounem v pase.

Oddychla si, když nahmatala klíč od zadních dveří domu milostobčanky Olympe. Teď už zbývalo jenom najít ty dveře, ke kterým pasoval.

Rozhlédla se.

Rozhodně byla ve městě.

Rozhodně to tu neznala.

A rozhodně měla na sobě to, v čem se už v roce 1793 objevila.

Včetně slamáku.

Zdálo se tedy, že alespoň dobu trefila dobře.

Vydala se nazdařbůh uličkou, do jejíhož opuštěného zákoutí ji atlas umístil, a snažila se podle nějakých známek zjistit, kde je. Ale dlažba i domy mohly patřit jakémukoliv městu v Evropě a přilehlém okolí od doby, kdy se přestaly vylévat nočníky z oken, do doby, než se začalo používat veřejné osvětlení. I když s tím vyléváním nočníků si Bára až tak jistá nebyla. Na druhou stranu ten smrad mohl být z kobylinců, kterých se tu válelo požehnaně.

Když nakoukla za roh, spatřila ve větru se houpající dřevěný vývěsní štít zavěšený na kovové tyči trčící do ulice v přesně takové výšce, aby se chodci o ten vývěsní štít nemlátili hlavou. Na něm bylo rukou rozhodně uvyklou těžší práci než krasopisu, byť se jí snaha upřít nedala, napsáno: BOULANGER 100 Ukázka elektronické knihy