Svět nenásilí (Ukázka, strana 99)

2.2 Spolupráce s ostatními členy komunity

Čas od času se znovu přesvědčuji o tom, že i když projdeme významnou osobní transformací, vytváříme i nadále skupiny a organizace, které odrážejí spíše současné společenské struktury než vizi, která nás inspiruje. Proto když chceme dosáhnout odlišných výsledků, potřebujeme nutně používat odlišné praktiky.

Protože společenskou změnu nelze uskutečnit jednotlivci samotnými a dosažení výsledků vyžaduje organizování s druhými lidmi, otázky, kterým čelíme, mají v časech, kdy je v sázce tak mnoho, hluboký význam. Co nám může pomoci lépe společně pracovat?

Jakýkoliv pokus o strukturální změnu vyžaduje, abychom vytvářeli vztahy s jinými lidmi a zapojili se do dialogu s nimi. Schopnost pracovat s lidmi s rozdílnými přístupy a pohledy na věc je základní podmínkou úspěšného postupu. I když jsou lidé zcela v souladu ohledně jejich pohledu na svět, je zde ještě nekonečné množství rozdílů v jejich představě o tom, jak se dostat tam, kam se společně dostat chceme.

Proto práce na změně spolu s ostatními znamená naučit se spolupracovat navzdory rozdílům v pohledu na to, jak změnu provést, rozdílům v pracovním stylu, rozdílům mezi osobnostmi i rozdílům v sociálním a etnickém zařazení.

Zároveň potřebujeme konkrétními kroky dospět k tomu, aby i ostatní dokázali pochopit důležitost vzájemné závislosti a uvést toto chápání do praxe. Všichni potřebujeme i odhodlání vzájemnou závislost naplňovat. Tak budeme lépe schopni překonat hluboce zakořeněný návyk fungovat spíše jako skupina jednotlivců než jako koherentní komunita se vzájemnou podporou a účinnou zpětnou vazbou. K efektivnímu fungování skupin a organizací navíc potřebujeme efektivní facilitační a rozhodovací nástroje.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519906

Proč je spolupráce obtížná?

Jedním z hlavních paradoxů, kterým čelíme, když se v zájmu sociální změny pokoušíme jako lidé organizovat, je, že se snažíme vytvořit alternativy modelů, které jsme zdědili, zatímco nemáme žádné vnější příklady ani nástroje k překonávání vnitřních překážek, které námi samými internalizovaná verze existujícího společenského řádu vytváří. Vzhledem k těmto podmínkám mě nepřekvapuje, že se tolik hnutí utápí v konfliktech, ztrácí se v nedůvěře anebo nakonec vypadá skoro stejně jako struktury, které se snaží transformovat. Nicméně i nadále věřím, že existuje mnoho podstatných a použitelných cvičení a nástrojů, a to i dnes, ještě před transformací, které se mohou stát novou normou. A nejen to, tyto nástroje můžeme použít ke zlepšení samotné práce na transformaci.

O spolupráci, stejně jako o empatii, slyšíme stále častěji jako o všeobecně a abstraktně prospěšné věci, a přece se nám dostává tak málo konkrétních informací o tom, jak ji provozovat. A tak se snažíme spolupracovat, aniž víme jak, anebo se o to ani nepokoušíme, protože jsme zahlceni, případně zaplaveni strachem nebo odsuzováním druhých.

Spolupráce je velice exaktní disciplína a spočívá v jediném nekompromisním předsevzetí: starat se o potřeby všech. Toto odhodlání je výzvou pro naše navyklé přesvědčení o nedostatku zdrojů a oddělení sebe od druhých, a na každém kroku tak od nás vyžaduje vědomé rozhodování. Spolupráce je nejúčinnější protilátkou vůči myšlení v kategoriích buď/anebo, protože spočívá ve víře, že řešení, které je výhodné pro všechny zúčastněné, je nejen možné, ale i potenciálně lepší. Největší překážkou bývá náš návyk, často hluboce zakořeněný, vnímat vlastní potřeby jako oddělené od potřeb druhých, nebo v přímém protikladu vůči nim, i když třeba na filozofické rovině ve spolupráci věříme.

Já sama nepochybuji o tom, že ochota riskovat výsledek odlišný od toho, co chceme, je pro spolupráci klíčová, a to navzdory případným následkům. Spolupráce není založena na tom, že se vzdáme toho, co chceme, spočívá pouze v naší ochotě zvážit jiný výsledek. Tato ochota nám umožňuje vyslechnout si druhé, podívat se na věci z jejich pohledu, zvážit jiné možnosti, někdy se i vnitřně posunout a mluvit o tom, co chceme, bez přítěže naléhavosti. To vše jsou základní kameny procesu spolupráce.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519906

I když je to kontraintuitivní, možná se pro zdárnou spolupráci potřebujeme naučit, jak účinně zvládat konflikty. Když se konfliktu vyhneme (protože je nám nepříjemný), občas nakonec necháme druhé pocítit naši nespokojenost nepřímo, namísto toho, abychom se ke konfliktu postavili čelem. To může být pro druhé, a někdy i pro nás samotné, ještě bolestivější a nepříjemnější.

Proč je spolupráce pro mnoho z nás tak neuchopitelná a obtížná? Vzhledem k tomu, že jsme nepochybně společenští tvorové, neměli bychom to instinktivně umět? Sama věřím tomu, že ještě před vzájemným odcizením jsme s tím neměli velké potíže a tuto schopnost jsme ztratili s nástupem přesvědčení o našem vzájemném oddělení. O potížích se spoluprací, jako i o mnoha podobách těchto potíží, jsem od spousty lidí slyšela tak často, že jsem došla k přesvědčení, že v dnešním světě je zdárná spolupráce spíše výjimečným úspěchem než samozřejmostí. Zde přikládám několik střípků poučení z mé práce s lidmi na jejich obtížích při spolupráci spolu s několika tipy, které nám všem mohou pomoci.

Plná zodpovědnost Často slýchám, jak nemožné je s někým spolupracovat, když se chová tak nebo onak. Já sama se ke druhým snažím přistupovat tak, že když s někým chci spolupracovat, závisí na mně, abych to s tím člověkem nebo s dalšími dokázala.

V těch nejtěžších chvílích si připomínám, že jsem to já, kdo chce spolupracovat, a chci tedy být plně zodpovědná nejen za to, jak na potíže reaguji, ale i za spolupráci samotnou. Čím méně ochoty ten druhý má, tím více empatické přítomnosti, dovedností a odhodlání potřebuji. Mé očekávání férovosti možnost spolupráce spíše omezuje. Namísto snahy zjišťovat, co je a co není fér, se zaměřuji na to, co je v dané situaci vzhledem k úrovni dovedností a zájmu všech zainteresovaných stran možné. Někdy je toho na mě více, než jsem ochotna přijmout, a rozhodnu se od spolupráce upustit. Stále si uvědomuji, že spolupráci jsem ukončila z vlastního rozhodnutí, nikoli kvůli omezenosti druhých. Tento přístup mi nesmírně pomáhá – až tak, že se na nikoho prakticky vůbec nezlobím, i když se spolupráce někdy doslova rozpadne.

100 Ukázka elektronické knihy