Mapy smyslu (Ukázka, strana 99)

Levá hemisféra

Pravá hemisféra

Funguje na prozkoumaném území

Funguje na neprozkoumaném území

Pozitivní afekt Aktivace chování Zpracování slov Lineární myšlení Detailní rozpoznání Detailní tvorba Jemná motorická akce

Negativní afekt Inhibice chování Zpracování obrazů Holistické myšlení Rozpoznávání vzorců Vytváření vzorců Hrubá motorická akce

Obrázek 11: Spojené mozkové hemisféry a jejich funkce

prvků.154 Levá hemisféra – zejména její frontální či motorická (pod)jednotka – také řídí přibližovací chování155 v přítomnosti signálů uspokojení, je integrálně zapojená do produkce pozitivních afektů, a podle všeho je zvláště dobrá při vykonávání již nacvičených činností a použití známých způsobů porozumění. Zdá se, že se levá hemisféra osvědčuje nejlépe, když přestane být otázkou, co je a co by se mělo dělat; když chování řídí tradice a byla stanovena povaha věcí i jejich smysl. Dvojí specializaci levé – na to, co je nacvičené, a na to, co je pozitivní – lze částečně chápat následovně: pozitivní afekt z podstaty věci vládne na známém území. Věc nebo situace byla prozkoumána nejlépe (a je tedy nejlépe známá), pokud se ji podařilo behaviorálními adaptacemi projevujícími se v její přítomnosti transformovat v cosi speciocky použitelného (nebo uspokojivého), případně v něco, co se takovým alespoň stát může (je to slibné).

Pravá hemisféra zřejmě na rozdíl od levé zůstala v přímém kontaktu – jeví se jako specializovaná na setkání – s neznámým a jeho hrůzami, které jsou pociťovány v oblasti instinktu, motivace a afektu dlouho předtím, než je lze klasiokovat nebo pochopit intelektuálně. Schopnost pravé hemisféry inhibovat a zastavit chování (vyvolat opatrnost během explorace, ovládat útěk, vytvářet negativní afekt) zajišťuje náležitou ostražitost, když se objeví nevysvětlitelné (a proto nebezpečné). Schopnost pravé hemisféry globálně rozpoznávat vzorce (což se jeví jako důsledek její základní neurofyziologické struktury)156 pomáhá zajistit, aby byla rychle formulována prozatímní představa (fantastické znázornění) neznámé události (jaké to je, jaké akce by se měly podnikat v přítomnosti té věci, jaké další věci nebo situace to připomíná). Pravá hemisféra se zdá být integrálně zapojená do MAPY SMYSLU

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519786

počátečních stadií analýzy neočekávaného nebo nového – a její apriorní hypotéza je vždy následující: toto (neznámé) místo, tento neznámý prostor, toto neprozkoumané území je nebezpečné, a proto sdílí vlastnosti všech ostatních známých nebezpečných míst a území a také všech, která zůstávají neznámá.

Tato forma zpracování informací – „a< je „b< – je metafora; vytváření metafory (klíče k tvorbě vyprávění – snů, dramat, příběhů a mýtů) bychom mohli považovat za první fázi vytváření hypotézy. Jak se v důsledku explorace vytvářejí adaptivní způsoby chování odpovídající dané situaci, toto prozatímní označení či hypotéza (nebo fantazie) může docela dobře projít modiokací (za předpokladu, že se neobjeví nic skutečně trestajícího nebo jednoznačně ohrožujícího); taková modiokace znamená další a detailnější učení. Úzkost ustupuje, když se nedostaví trest ani další ohrožení (k němuž patří i novost); naděje se afektivně dostává do popředí a doprovází ji přání jít kupředu a prozkoumávat (pod vládou levé hemisféry).

Zdá se, že je pravá hemisféra schopná vypořádat se s méně určitými informacemi. Může používat forem poznávání, které jsou rozptýlenější, globálnější157 a obsažnější, aby se zpočátku vyrovnala s tím, co dosud nelze pochopit, ale nepopiratelně to existuje. Využívá svou schopnost k rozsáhlé generalizaci a porozumění obrazům, aby umístila nový podnět do počátečně smysluplného kontextu, což je apriorní způsob patřičné kategorizace. Tento kontext je deonován motivačním významem nové věci, který nejprve odhalí pouhá skutečnost nového (díky níž je tato věc zároveň ohrožující i slibná) a poté se ukáže v průběhu její podrobné explorace. Pravá hemisféra se i nadále zabývá zodpovídáním otázky „jaká je tahle nová věc?< (což znamená – „co by se mělo dělat v přítomnosti této neočekávané události?<), nikoli „co je tato věc objektivně?<. „Jaká je tahle nová věc?< znamená „je to nebezpečné, ohrožující (nejprve a především), uspokojivé nebo slibné?<. Kategorizace podle valence znamená, že věc je tím, co znamená pro chování.

Chaos, který představuje neznámé, činíme předvídatelným – měníme jej ve „svět< – pomocí vytváření adaptivního chování a způsobů reprezentace. Takové chování a klasiokační strategie v konkrétním případě vytváří právě proces explorace, motivované novým. Nicméně nejsme jen jednotlivci; existujeme ve velmi složitém sociálním prostředí, které se vyznačuje neustálou výměnou informací o prostředcích a cílech „správné< adaptace.

Lidská schopnost vytvářet samo-regulační chování a reprezentace se díky naší schopnosti verbální i neverbální (primárně mimetické)158 komunikace nesmírně rozšířila, v některých ohledech tak, že to sami nechápeme. Umíme se učit prostřednictvím rozhovorů a čtením – absorbovat informace i od 100

MAPY SMYSLU

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519786

nežijících, ale gramotných předchůdců. To ale není všechno – můžeme se také učit od každého, kdo v přirozeném běhu věcí nebo dramaticky jedná, a také můžeme v paměti uchovávat chování jednotlivců, se kterými přicházíme do styku (přímo jejich kopírováním nebo nepřímo prostřednictvím sdílení a předávání narativních a dramatických uměleckých forem). Právě naše schopnost napodobovat, imitovat, znamená, že jsme schopni dělat věci, kterým nutně nemusíme „rozumět< (tedy je neumíme explicitně popsat). Částečně i z tohoto důvodu potřebujeme „psychologii<.

Během aktivní explorace a „kontaktu s neznámým< se vytvářejí vzorce behaviorální a reprezentační adaptace. Tyto vzorce však po vytvoření nemusí nutně zůstat stabilní. Dochází k jejich modiokaci a přetváření, vylepšování a zvyšování efektivity, v důsledku jejich komunikační výměny.

Jednotlivec „a< vytváří nové chování; „b< je modiokuje, „c< je také modiokuje, „d< radikálně mění modiokace „c< – a tak dále, ad inonitum. Stejným procesem procházejí i reprezentace (třeba metafory nebo explicitní pojmy).

To znamená, že naše explorační asimilační a akomodační procesy se ve skutečnosti šíří do nesmírně velkých časových období a prostorových oblastí.

Toto šíření zčásti – možná z té nejsnáze patrné části – zprostředkuje gramotnost. Stejně složitý a subtilní prvek však prostředkuje mimesis (nápodoba).

Vzorce behaviorální adaptace a klasiokační či reprezentační schémata lze odvodit z pozorování ostatních (a vlastně také z pozorování sebe sama). Jak jednáme v přítomnosti věcí, v jejich neustále se měnícím a obecně společenském kontextu, je to, co tyto věci znamenají (nebo dokonce co jsou), ještě než může být to, co znamenají (nebo čím jsou), abstraktněji (či „objektivněji<) zařazeno do kategorií. Co je věc, by tedy bylo možné určit (pokud nemáme užitečnější informace) zkoumáním, jaké věci se provádějí v její přítomnosti – neboli pokud někdo před něčím prchá, můžeme bezpečně předpokládat, že je ta věc nebezpečná (jednání vlastně deonuje tento předpoklad). Pozorování vzorců aktivit prováděných členy kterékoli dané sociální komunity – včetně vzorců, které se uplatňují u pozorujícího subjektu – proto nutně dovoluje odvodit a klasiokovat prozatímní hodnotové schéma. Pokud sledujete někoho (dokonce i sebe), jak se k něčemu přibližuje, můžete předpokládat, že věc, k níž se přibližuje, je přinejmenším v určitém kontextu dobrá –, dokonce i když o ní nevíte nic dalšího. Vědět, co dělat, je koneckonců klasiokace předcházející abstrakci: klasiokace z hlediska motivační relevance, přičemž smyslové aspekty jevů slouží pouze jako signál k vybavení motivační relevance.159 Nepochybně je tomu tak, že mnohé z našich dovedností a našich automatizovaných klasiokačních strategií jsou pro explicitní vědomí „neprůhledné<.

MAPY SMYSLU

101

Ukázka elektronické knihy