N a tele f o n u Dneska mi několikrát po sobě zavolá jeden můj milenec. Omylem stiskne tlačítko a spojí se se mnou, nevědomky. Na displeji vidím jeho číslo, odpovím, říkám haló, on energicky hovoří, ale ne se mnou. Slyším ho, když obědvá, když žádá denní menu v nějaké restauraci, když jde po ulici, když pracuje. Jeho bloudící hlas nakonec dospěje k mému uchu, vzdálený, ale rozpoznatelný, přítomný, nepřítomný. Mluví a směje se. Všechno to se mnou sdílí a neví o tom. Jsem doma, nemám žádný program. Celý den je mi zima, je zrovna ta část podzimu, kdy se ještě netopí, a proto si navléknu tlustý svetr a dávám vařit, skoro každou hodinu, vodu na čaj. Ani v posteli, třebaže jsem pod peřinou, mi prostěradlo nepředává žádné teplo, jako bych měla pod bosýma nohama jakýsi kárný plát. Pokaždé když zazvoní telefon, odpovím a říkám si, tentokrát chce snad opravdu mluvit se mnou. Jenže on mi nevolá, neslyší, jak ho zdravím, nezaregistruje to opakované, nechtěné spojení mezi námi. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519785
S kým to mluví? Kde je? Nemám tušení. Asi je v kanceláři, v baru, na nástupišti v metru, co já vím. A přesto se pokaždé, když se ozve jeho volání, cítím podváděná. Tenhle nevědomý kontakt mě zraňuje, připadám si jeho vinou osamělejší než kdy jindy. Konečně pozdě odpoledne zazvoní mobil, je to on. Odpovím, pozdraví mě vřelým tónem. „Ahoj, lásko moje.“ „Ahoj. Jaký jsi měl den?“ „Smrtelná nuda. Pořád v kanceláři, neměl jsem čas se ani naobědvat, děsný fofry. Co ty?“ „I já jsem měla nudný den.“ „Tak co podnikneme? Nezajdeme na večeři? „Dneska večer se mi nechce.“ „Proč?“ „Mám úporné bolesti hlavy,“ odpovím, pak hovor ukončím a jdu hladová ven, navečeřet se sama. Vzduch není štiplavý a já si všimnu, že vevnitř je větší zima než venku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519785
V e st í n u Včera jsme ručičky hodin posunuli o hodinu dozadu, a když dneska kráčím po mostě směrem k domovu, je už tma. Myslím na jedno zářivé odpoledne strávené na kousku rozpáleného písku, kde už byly všechny slunečníky zabrané, a zdálo se, že ve vodě je celá vesnice. Byla jsem tam na svatbě. Druhý den jsem se nevrátila domů, ale zdržela jsem se tam, abych si trochu užila moře, potřebovala jsem to, i když jsem neměla osušku ani opalovací krém, i když ta pláž byla ve skutečnosti nehostinná, stísněná jako místnost, sevřená mezi dvěma pruhy černých ostrých skalisek. Moře bylo strašně rozbouřené a bělost pěny skoro oslepující. O kus dál přede mnou stála nějaká statná tmavovlasá matka nízké postavy, obklopená svými dětmi, měla aspoň čtyři, dosud si vybavuju nahé nemluvně v její náruči a jednu dceru, hezounkou jako matka, ale zatím nedotčenou životem. Otec tam nebyl, ale matka byla nerozbitný pilíř uprostřed toho víru, v tom běsnícím moři působili klidně, náramně se bavili, přeskakovali vlny ve správný 102
Ukázka elektronické knihy