skupina jde na smrt a druhá ne. Celou dobu vás jen využívám, otče. Nechávala jsem vás v domnění, že jsem jiná, než jaká jsem, a moc mě to mrzí.“ „Rád bych tě ujistil, že jsem si o tobě neudělal mylný obrázek, Marie. A jestli naše přátelství tvé utrpení alespoň trochu zmírnilo, pak za to milosrdenství Bohu děkuji.“ Ještě že neviděl slzy, které mi vyhrkly a už už se mi chystaly koulet po tvářích. „Nezasloužím si Boží milosrdenství.“ „To si nezasloužíme nikdo, a On nám ho přesto poskytuje.“ „Opravdu tomu věříte i tady?“ „Právě tady tomu věřím nejvíc. Jak jinak bychom v takovém utrpení našli nějaký smysl?“ Odmlčeli jsme se a k uším mi dolehlo tiché bubnování dešťových kapek. Uklidňovalo mě a já jsem netušila, jak je to možné, protože mě nedokázalo uklidnit už skoro nic. Klid jsem měla spojený s minulostí, v tomhle novém světě nebyl dosažitelný, tenhle svět byl všelijaký, jen ne klidný. Klidu jsem dokázala dosáhnout jen v přítomnosti otce Kolbeho. Zaráželo mě, že déšť na mě má stejný účinek, jako bych seděla u okna u nás ve Varšavě a dívala se, jak kapky stékají po skle. Nicméně ani otec Kolbe, ani útěšný déšť mě nemohli přimět změnit rozhodnutí. Bylo mi jasné, že otec Kolbe nebude souhlasit, ale už mě unavovalo mu lhát. Měl slyšet pravdu, celou pravdu. „Jsem připravená odejít.“ Chtěla jsem povídat dál, ale nedostávalo se mi slov. Už jsem se rozhodla, a to dávno, ale nečekala jsem, že bude tak těžké se s tím někomu svěřit. Opět nás obklopilo ticho, mlčení se mi zarývalo do srdce, nemohla jsem to déle vydržet. Tentokrát jsem si v jeho obličeji místo šoku a znechucení představovala vztek, ale to bylo naprosto absurdní pomyšlení. „Moje milá, tím nic nevyřešíš.“ „Mrzí mě, otče, že vás musím zklamat, nečekám, že se nade mnou vy, Bůh nebo kdokoliv jiný slituje, ale nemůžu žít s tím, co jsem způsobila,“ odpověděla jsem, ale moje slova byla sotva slyšet. „Stejně mě sem poslali zemřít.“ „Jenže ne takhle.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519783