skupina jde na smrt a druhá ne. Celou dobu vás jen využívám, otče. Nechávala jsem vás v domnění, že jsem jiná, než jaká jsem, a moc mě to mrzí.“ „Rád bych tě ujistil, že jsem si o tobě neudělal mylný obrázek, Marie. A jestli naše přátelství tvé utrpení alespoň trochu zmírnilo, pak za to milosrdenství Bohu děkuji.“ Ještě že neviděl slzy, které mi vyhrkly a už už se mi chystaly koulet po tvářích. „Nezasloužím si Boží milosrdenství.“ „To si nezasloužíme nikdo, a On nám ho přesto poskytuje.“ „Opravdu tomu věříte i tady?“ „Právě tady tomu věřím nejvíc. Jak jinak bychom v takovém utrpení našli nějaký smysl?“ Odmlčeli jsme se a k uším mi dolehlo tiché bubnování dešťových kapek. Uklidňovalo mě a já jsem netušila, jak je to možné, protože mě nedokázalo uklidnit už skoro nic. Klid jsem měla spojený s minulostí, v tomhle novém světě nebyl dosažitelný, tenhle svět byl všelijaký, jen ne klidný. Klidu jsem dokázala dosáhnout jen v přítomnosti otce Kolbeho. Zaráželo mě, že déšť na mě má stejný účinek, jako bych seděla u okna u nás ve Varšavě a dívala se, jak kapky stékají po skle. Nicméně ani otec Kolbe, ani útěšný déšť mě nemohli přimět změnit rozhodnutí. Bylo mi jasné, že otec Kolbe nebude souhlasit, ale už mě unavovalo mu lhát. Měl slyšet pravdu, celou pravdu. „Jsem připravená odejít.“ Chtěla jsem povídat dál, ale nedostávalo se mi slov. Už jsem se rozhodla, a to dávno, ale nečekala jsem, že bude tak těžké se s tím někomu svěřit. Opět nás obklopilo ticho, mlčení se mi zarývalo do srdce, nemohla jsem to déle vydržet. Tentokrát jsem si v jeho obličeji místo šoku a znechucení představovala vztek, ale to bylo naprosto absurdní pomyšlení. „Moje milá, tím nic nevyřešíš.“ „Mrzí mě, otče, že vás musím zklamat, nečekám, že se nade mnou vy, Bůh nebo kdokoliv jiný slituje, ale nemůžu žít s tím, co jsem způsobila,“ odpověděla jsem, ale moje slova byla sotva slyšet. „Stejně mě sem poslali zemřít.“ „Jenže ne takhle.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519783
Nevěděla jsem, co na to říct. Chtěla jsem, aby na mě křičel, aby mi nadával, aby mi řekl, že mě čeká věčné zatracení. Nevím proč, ale jen by mě to v mém rozhodnutí utvrdilo. Jenže jsem z něj cítila tichou empatii. Samozřejmě mi to rozhořčeně nerozmlouval. Neměl to v povaze a vlídnosti se prostě hůř odolávalo. „Tvůj život je dar i ve strašlivém utrpení. Pro mě to dar je. Tví rodiče a sourozenci by nechtěli, aby ses ho zřekla.“ Bylo zvláštní poslouchat, co by si rodiče a sourozenci přáli, když jsem vzpomínky na ně celou dobu potlačovala. Myslela jsem, že když je udržím skryté, budu ušetřená bolesti, jenže mi zbyla jen prázdnota. Konečně jsem se odvážila si rodiče a sourozence představit, dovolila jsem jim, ať tu prázdnotu zaplní. V Osvětimi jsem se od vzpomínek odřízla, nahlížela jsem všechno zvnějšku. Vzpomínala jsem, ale přitom jsem nevzpomínala. Tentokrát jsem si dovolila nahlížet zevnitř. Máma. Táta. Zofia. Karol. Otec Kolbe mi něco vtiskl do ruky. Ve tmě jsem neviděla, co to je, ale po hmatu jsem poznala hladké kuličky. Růženec. „Po příjezdu jsem se jednoho vojáka zeptal, jestli si můžu nechat růženec. Budu rád, když si ho vezmeš ty. Jmenuješ se po matce Boží a růženec oslavuje život jejího syna – i jeho utrpení a smrt. V jeho životě najdeš sílu, aby ses smířila sama se sebou a nějak to tu přežila.“ V tichu jsem kostnatými prsty přejížděla po kuličkách, až jsem našla kříž. Sevřela jsem ho v pěsti a tím prostým gestem ve mně všechno povolilo. Všechno, co jsem v sobě dusila, se vyvalilo a já jsem se rozvzlykala tak prudce jako v den, kdy rodiče a sourozenci zahynuli. Mačkala jsem růženec v dlani, hlavu mi zaplavily vzpomínky, vzpomínky na to, jak jsme se večer všichni modlívali dobře známé modlitby. Pronikavá bolest najednou byla snesitelnější. Už jsem si nepřipadala tak opovrženíhodná jako v uplynulých týdnech. Když jsem zastavila slzy, otec Kolbe mi stiskl ruku svojí vychrtlou rukou. Já jsem dál pevně držela jeho růženec a jeho tichý šepot prostoupil celý barák. „Marie, žij dál. Žij kvůli svým rodičům a sourozencům. Bojuj i za ně. A přežij kvůli nim.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519783
* Nedělala jsem si iluze, že zrovna mě smrt vynechá. Nikdo před ní nebyl v bezpečí. Figurky byly rozestavěné a já čelila tomu nejkrutějšímu a nejméně předvídatelnému soupeři. Měli jsme odehrané úvodní tahy a hra se rozjížděla. Po rozhovoru s otcem Kolbem jsem si do mundúrové sukně skoro celou noc přišívala malou kapsičku s knoflíkem. Následující večer jsem si v ní z práce do lágru nesla růženec. Prošla jsem bránou a u bloku 24 stál Fritzsch – tam na mě obvykle čekával, když si chtěl na závěr dne zahrát šachy. Kývl na dozorce, ti mávli, ať jdu, a já jsem zamířila k němu. „Pořád stejné šachy mě už unavují.“ Netušila jsem, co bych na ten úsečný pozdrav měla říct. Třeba mě jen zkouší. Jestli mě tu drží jen proto, abych ho bavila šachy, tak možná chce vědět, jestli zmínku o smrti uvítám, nebo budu prosit o život. Nebyla jsem si jistá, zda by moje reakce jeho případné rozhodnutí nějak ovlivnila. Dokud lágru vládne on, tak taky určuje, jak dlouhou dobu tu strávím. Ovšem jen dokud tu vládne. Když přežiju, třeba budu mít pocit, že se rodičům a sourozencům dostalo alespoň nějakého zadostiučinění. A jestli to tady mám přežít, tak musím přežít Fritzsche. „Můžeme uspořádat turnaj.“ Tvářil se pořád stejně. Chvíli panovalo ticho, pak se otočil a šel pryč. Dívala jsem se, jak odchází, a něco se ve mně hnulo, ten pocit jsem znala z doby, kdy jsem pracovala pro odboj. Změnila jsem strategii. Třeba tuhle partii přece jen vyhraju.
102
Ukázka elektronické knihy