Román a dějiny
100
dilemat, které jsou v principu přístupné každému exempláři lidského Dasein, ať už žije kdykoliv a kdekoliv. Odpojení subjektivních dramat soukromých jednotlivců od objektivních dramat veřejných kolektivů jde u Flauberta i Kundery ruku v ruce s proměnou časovosti. Zatímco klasické vyprávění má, jak jsme viděli, podle Lukácse své těžiště v budoucnosti (cíli příběhu), modernistický popis ho nachází v přítomnosti. Autor musí podle Kundery odmítnout klenutí přítomnosti do mostu, jenž vede z minulosti do budoucnosti: musí odvrhnout zpětný pohled, jenž vnímá z přítomného pouze to, co ho propojuje s minulým a budoucím a vypouští z něj vše nahodilé a konkrétní — tedy to, co tvoří tresť našeho každodenního „zde a nyní“. Musí přestat rozpouštět přítomnost v teleologických narativech a zachytit ji v její neučesanosti, nepředvídatelnosti a složenosti z navzájem různorodých prvků. Toto Hledání ztracené přítomnosti má zachránit prózu každo denního života před mytizací, jež chce člověka vysvobodit z přítomnosti tím, že z něj učiní postavu nějakého krásného příběhu, postupujícího — v sérii dramatických scén a obrazů — od začátku přes zápletku k vyvrcholení. Tuto „monumentalizaci“ (obhajovanou mladým Kunderou na příkladu pozdního Vančury), která má obdařit každodenní přítomnost jí transcendentním smyslem a hodnotou, má nyní nahradit zachycení její imanentní krásy. Tu je třeba hledat právě v tom, co nelze redukovat na moment odvíjejícího se příběhu. Próza všednosti má být očištěna od zkrášlujících veršovánek a povznášejících póz. I zde má jít o svého druhu „epickou poezii“, její krása je však esteticky zcela protikladná té Lukácsově. Lukácsův koncept románového vyprávění předpokládá, že příběh postav dává smysl v organické spjatosti s velko-příběhem dějin na straně jedné a s každodenními sociálními zápasy (jež jsou součástí materiální reprodukce společnosti) na straně druhé. Flaubert a jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519688