dvoje těžké, zvukotěsné dveře. Byly tady pohodlné sedačky, prázdný výdejník vody a automat na občerstvení, rovněž prázdný. V koutě stál květináč s jakousi dávno mrtvou rostlinou. „Tohle je studio B a tady studio C,“ oznámil Pilot a za chůze otevřel jedny a pak druhé dveře. „C je teď má meditační místnost.“ Max nakoukl dovnitř. Ve studiu C chybělo jakékoli vybavení, byla to jen holá, ozvučnicemi obložená prostora s jediným hedvábným, jasně červeným polštářem na zemi a malou mosaznou tibetskou mísou. „Tu mi přivezla bývalá žena z Kjóta,“ prozradil Pilot. „Kjóto miluju,“ prohodila Akiko. „Já tam s ní nebyl.“ Pilot se lehce zamračil. „Měl jsem zrovna schůzku nebo telefon nebo jsem pracoval do noci. Teď už je to jedno.“ Otevřel dveře nadepsané WC. „Toaleta, sprchy, čisté ručníky.“ „Tady dole bych mohl klidně bydlet,“ prohlásil Shane. „Však já tady i bydlím, většinou,“ Pilot na to. Zatáhl za prodejní automat, ten se na skrytých závěsech otočil a za ním se objevil nízký průchod. Pilot v něm zmizel. Shane ho následoval. „Ty krávo, to je super,“ houkl zevnitř. Max pohlédl na Akiko. „Ty první,“ pokynula mu dívka. A tak šel Max první. Ocitl se v tunelu z lesklých drátů. Šlachovité obrysy stěn neustále jasněly, až se Max nakonec vynořil v kavernózní podzemní kobce.
— 10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519684
Byla tady kožená pohovka, konferenční stolek, lednička, vše zalité modrým přísvitem. U jedné stěny stál stůl plný počítačových komponent, hackerův miniaturní ráj, wunderkammer hardwarových kuriozit. Vysoko nad sebou viděl Max měsíc a noční nebe zasazené v dokonale čtvercovém rámu. A viděl také vysokou věž monitorů zobrazujících všechno možné i nemožné — zrnité modrošedé záběry z průmyslových kamer, webové stránky, zpravodajské stanice, duhová okna plná záhadného programového kódu, desktopy a tak dále, všechno před ním poblikávalo, mozaika náhledů šíleného, tichého světa. Na jednom monitoru byl muž v masce značky Black Halo a logem Wrenu za zády. Když ho Max spatřil, mimoděk zatajil dech. „Tvář bez tváře,“ pronesl Pilot, najednou velmi zblízka. „Brilantní, pane Maxi.“ Pane Maxi. Braydenovi Pilot říkal pane Braydene. Znamená to, že Max už je členem jakéhosi úzkého kroužku? „Hustý,“ vydechla Akiko, když se vynořila z tunelu. „Vítejte,“ rozpřáhl Pilot paže, „v mé tajné skrýši.“ „To mě poser,“ kroutil hlavou Max. Ozvalo se těžké žuchnutí a hlasité zasyčení vyfukujícího se vzduchu, když se Shane zabořil do pohovky. Z kyblíku opodál vylovil sklenici piva a otevřel ji. „To je pecka,“ zazubil se. „Jsem rád, že se vám tu líbí,“ usmál se Pilot. „Není to samozřejmě nic ve srovnání s tím, cos dokázal ty, pane Maxi. Verze nula je nevyhnutelná. Evidentní. Pravdivá.“ Max ucítil, jak se v něm cosi uvolňuje, nějaký uzel, dlouho pevně utažený. Pilotovo evidentní a pravdivá se mu
— 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519684
moc líbilo. Podobná slova nikdy neslyšel například od svého táty, který uměl jen já se v počítačích nevyznám, potažmo slyšel jsem o jednom vietnamským klukovi. Max si taky otevřel pivo. Otevřel piva pro všechny. Odkudsi se vynořila zlatá retríverka, opřela si mu čenich o palce na nohou a vzhlédla k němu se zkrabatělým čelem: Kdes byl celou tu dobu? Max se usmál. Tady se nemusejí ničeho bát. Pohlédl na Akiko: Pilot je v pohodě. Dívka přestala křečovitě svírat svou lahev. Opřela se o Shanea a ten ji jednou rukou objal kolem pasu — rutina zkušeného páru. Pilot pozvedl sklenici k přípitku. „Na zdraví pana Maxe. Na zdraví Verze nula.“ Pak přešel k pultíku u nízkého pódia, což byla jen ohnutá ocelová deska vystupující z podlahy, a cosi naťukal do malé klávesnice bez nadepsaných znaků. Stěna monitorů zčernala. „Pane Maxi, řekl jsi, že dnes prodáváme vlastní duši zadarmo,“ prohlásil. „Taky že jo,“ přisvědčil Max. Potěšilo ho, že slyší svá slova z úst cizího člověka. „Všechny velké fáze lidské kultury definujeme prostřednictvím dominantního technologického paradigmatu,“ pokračoval Pilot. „Doba kamenná. Doba bronzová. Železná, atomová, informační. Ta poslední je trochu mimo, že? Doba informační. Existuje snad něco, co není infor mace?“ Max se zazubil. Výborně se bavil. „Jak by se teda měla jmenovat dnešní doba?“ „Doba mobilní,“ navrhla Akiko.
— 102
Ukázka elektronické knihy