nebo rohové židle. Cítil jsem, že je jen otázkou vteřin, než se pode mnou rozevřou padací dveře. „Smáli se nám, víš?“ ozvala se znovu Corrine. „Celá místní společnost se nám vysmívala. Říkali nám šašek a vévodkyně. Nejspíš o tom taky něco víš, o takzvané lepší společnosti, kde lidé halí své mrzké cíle do hávu zbožnosti a dobrého původu. Maynard takový nebyl. Neměl žádný šarm, ale nebyl podlý. Neuměl tančit valčík a na večírcích se choval jako křupan, ale byl to pravý a nefalšovaný křupan. Můj křupan.“ Při těch slovech se jí hlas zachvěl ještě jinak. Připadalo mi to, jako bych v něm zaslechl ještě hlubší smutek než předtím. „Jsem úplně zlomená, víš?“ vzlykla. „Úplně zlomená.“ Slyšel jsem, jak se pod smutečním závojem tiše rozplakala, a napadlo mě, že třeba žádné postranní úmysly nemá, že je to skutečně jen mladá truchlící vdova a že se se mnou chtěla sblížit proto, že jsem Maynarda dobře znal a byl mu nablízku. Byl jsem sice jeho otrok, ale zároveň i jeho bratr, a tak jsem v sobě musel mít aspoň kousek z něho. „Napadlo mě, že taky víš, jaké to je mít zlomené srdce,“ pokračovala Corrine. „Byl jsi jeho pravá ruka a nevím, co si bez něj počneš. Nemyslím to zle. Prý jsi ho dokázal chránit před prchlivostí a nestřídmostí. Dokonce jsi mu radil v obtížných situacích. Slyšela jsem, že jsi inteligentní chlapec. Jen hlupák by pohrdal radami druhých. A on ti určitě rady dával, ne? Howell Walker se mi svěřil, že tě lidé poslední dobou vídají, jak se touláš po okolí. Nejspíš tě to vzalo stejně jako mě a snažíš se odvést myšlenky k něčemu jinému. Nemysli si, že se v tomhle ženy a muži nějak zásadně liší. Každý máme svůj úkol. Taky ho před sebou pořád vidíš? On je pořád se mnou, Hirame. Vidím jeho obličej, když se podívám do mraků nebo do krajiny. A představuju si jeho poslední chvíle, vidím v duchu, jak ho proud řeky stahuje ke dnu, představuju si jeho statečný, ušlechtilý zápas s temnou hlubinou. Tak nějak to přece muselo být, nemyslíš, Hirame?“ — 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519608