s mořskými plody vyfotila s vějířem krevet s ocáskem. Jelikož už držela okraj talíře a cvičila si úsměv, ukázala hlavou na telefon ležící na ubruse. „Je to rok mého narození, ale pozpátku,“ řekla. „A ať nemám dvě brady.“ „Nepotřebuju znát tvůj přístupový kód, abych tě vyfotila, foťák se otevře automaticky,“ řekla jsem, když jsem si otřela ruce od krevet a vzala telefon, zatímco Susie dodala: „Jejda. Neprohlížej si moje akty, ano?“ Cítím silnou potřebu chránit její telefon, ať už si s těmi akty dělala legraci, nebo ne. „Někdo by mu měl zavolat, určitě ho má v kontaktech,“ navrhne Ed a vzhledem k tomu, že Ed tu zprávu už sdělil mně i Justinovi, nemyslím si, že by bylo fér, aby volal i bratrovi. „Jak že se to jmenuje? Flynn?“ zeptá se Justin. „Finlay,“ řeknu. „Fin. Já to udělám, až odejdete.“ Oba zamumlají něco o tom, že mě nenechají samotnou, a já jim důrazně řeknu, že budu v pořádku a že budou muset. Nechci, aby to udělali, ale uměle oddalovat chvíli, kdy budu sama, by to jen zhoršilo. „Řekneš nám pak, jak to šlo s bratrem?“ zeptá se Ed mezi dveřmi. „Zavolám ti později.“ Podívá se na mě a nakloní se, aby mě objal. Obejmu ho a zabořím mu tvář do ramene. Vždycky jsme si byli blízcí, ale po dnešní návštěvě v nemocnici jsme se sblížili ještě víc. Pro mě a Susie už žádné „později“ neexistuje, pomyslím si, když zavírám dveře. Pořád jsem se s tím nesmířila. Je jen za kopcem, který můžu vidět za rohem. Nikdy jí neřeknu historku o nevydařeném sexu na jednu noc, o holých koulích, nebudu se těšit z jejího bublavého smíchu. Nikdy mi nebude sdělovat své rozverné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519543
a vítaně sžíravé názory na „šílenost“ Hesteřina návrhu ani mírnit mé utrpení. Přišla jsem o to, že mi bude stát po boku ve stejných šatech a se stejnou kyticí v dlaních. Problémy, které jsem řešila jen před pár hodinami, byly tak malicherné. Obvykle se říká, že staří lidé jsou si navzájem „útěchou“. Ale přesně to jsme byly já a Susie, vidím to naprosto jasně – tajný recept, vzájemná radost a útěcha. Nekonečnost ticha mě přemůže. Linka mezi námi monotónně bzučí statickou elektřinou, tohle číslo už nikdy nebude používané. Jediné slovo, které mě napadá, že by se blížilo tomu, co cítím, je pusto.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519543
11 Vyhledávám na Googlu, kolik je v New Yorku hodin. Čas oběda. Ruce se mi třesou před tím obrovským úkolem, který jsem na sebe vzala, když jsem se nabídla, že zavolám Finovi. A provinile – ačkoliv je sedm večer a já dnes přišla o nejlepší kamarádku, takže si nejsem jistá, proč se cítím provinile – si naliju sklenku bílého vína, abych se zbavila nervozity. Možná je to tím, že Susie si skleničku dát nemůže. Nemůžu si dát víc, to vím. Vyhlídka, že se zítra probudím s kocovinou, je nesnesitelná, protože už jen vyhlídka, že se zítra probudím, je nesnesitelná. Dělá skutečnost, že se Susie s bratrem odcizili, tento rozhovor snazší, nebo těžší? Myslím, že složitější, snazší těžko. Nedokážu odhadnout jeho reakci. Ještě nikdy v životě jsem nemusela nikomu sdělovat něco takového. Chápu, proč měl Ed takové trauma z toho, když mi volal. Po posilnění několika doušky sauvignonu ze supermarketu, vychlazeného v lednici, vezmu Susiin telefon. Co když si změnila přístupový kód? Dokážu si představit, že to udělala, ne snad proto, že by mi nevěřila, ale protože byla úzkostlivá. Justin má pravdu, pečlivě si střežila soukromí. Ne přehnaně, ne o moc víc než průměr, ale Susie po své mámě zdědila pocit, že je vulgární nechat všechno veřejnosti na očích. Její Facebook byl přísně uzavřený prostor pro zhruba sedmdesát lidí a nikdo z toho okruhu se nikdy nedozvěděl, s kým chodí. Její dlouhodobější 99 Ukázka elektronické knihy