s mořskými plody vyfotila s vějířem krevet s ocáskem. Jelikož už držela okraj talíře a cvičila si úsměv, ukázala hlavou na telefon ležící na ubruse. „Je to rok mého narození, ale pozpátku,“ řekla. „A ať nemám dvě brady.“ „Nepotřebuju znát tvůj přístupový kód, abych tě vyfotila, foťák se otevře automaticky,“ řekla jsem, když jsem si otřela ruce od krevet a vzala telefon, zatímco Susie dodala: „Jejda. Neprohlížej si moje akty, ano?“ Cítím silnou potřebu chránit její telefon, ať už si s těmi akty dělala legraci, nebo ne. „Někdo by mu měl zavolat, určitě ho má v kontaktech,“ navrhne Ed a vzhledem k tomu, že Ed tu zprávu už sdělil mně i Justinovi, nemyslím si, že by bylo fér, aby volal i bratrovi. „Jak že se to jmenuje? Flynn?“ zeptá se Justin. „Finlay,“ řeknu. „Fin. Já to udělám, až odejdete.“ Oba zamumlají něco o tom, že mě nenechají samotnou, a já jim důrazně řeknu, že budu v pořádku a že budou muset. Nechci, aby to udělali, ale uměle oddalovat chvíli, kdy budu sama, by to jen zhoršilo. „Řekneš nám pak, jak to šlo s bratrem?“ zeptá se Ed mezi dveřmi. „Zavolám ti později.“ Podívá se na mě a nakloní se, aby mě objal. Obejmu ho a zabořím mu tvář do ramene. Vždycky jsme si byli blízcí, ale po dnešní návštěvě v nemocnici jsme se sblížili ještě víc. Pro mě a Susie už žádné „později“ neexistuje, pomyslím si, když zavírám dveře. Pořád jsem se s tím nesmířila. Je jen za kopcem, který můžu vidět za rohem. Nikdy jí neřeknu historku o nevydařeném sexu na jednu noc, o holých koulích, nebudu se těšit z jejího bublavého smíchu. Nikdy mi nebude sdělovat své rozverné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519543