Jennie Lucasová
Ve volných chvílích však na svou ovdovělou nevlastní matku poštve smečku svých právníků a donutí ji, aby mu konečně prodala tu zatracenou vilu. Jakmile bylo letadlo ve vzduchu, usměvavá letuška jim naservírovala lehké jídlo. Ovoce, čerstvě upečený křupavý chléb, sýr, šunka a perlivá voda jim přišla k chuti. Během jídla se Nico a Honora každou chvíli střetli pohledy přes lesklý dubový stůl a Nikovi začaly v žilách znovu běhat elektrizující výboje. Jen přítomnost letušky, flirtující na druhé straně obývacího salonu letadla s šéfem jeho ochranky, zabránila Nikovi, aby smetl ze stolu všechno jídlo a Honoru si vzal rovnou tam, na lesklé ploše stolu. Jakmile Honora dojedla, jejich pohledy se setkaly a vzápětí se oba jednohlasně a beze slova zvedli a odešli do soukromé kajuty v zadní části letadla. Zamkl za nimi dveře, vášnivě ji políbil, zlehka ji položil na postel a lehl si k ní. Zůstali tam po celou dobu transatlantického letu, milovali se a společně pak i sprchovali v maličké koupelně. Pak se tiše drželi v posteli za ruce a šeptali si do tmy tajemství svých srdcí. Alespoň Honora se Nikovi svěřila se vším, co ji trápilo. Jak byla v dětství osamělá, jak si vždycky připadala jako přítěž. Nico na její stesky nijak neodpovídal, pozorně však poslouchal. Sám se nepodělil o nic. Už dávno věděl, že to nejhorší, co může člověk sám sobě udělat, je podat někomu provaz a pak jen čekat, až ho při vhodné příležitosti pověsí na nejbližší strom. A tak žasl nad tím, že Honora se mu naopak nebojí svěřovat ani ty nejtajnější bolesti. Třeba to, že nikdy nečekala, že může být tak moc šťastná, zvláště ne po tom, když její rodiče zemřeli při autonehodě, když byla ještě dítě. Vyznívalo z toho, že si myslí, že to ona zavinila jejich autonehodu – nechápal sice proč si to myslí, ale předpokládal, že pro to má své důvody. A slíbil si, že nic z toho nikdy nepoužije proti ní. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519085
Já tě přece znám!
Nico se pevně rozhodl, že teď, když je jejím manželem, bude zároveň i jejím ochráncem. Když už ji nemohl milovat a cítit podobné emoce jako ona, mohl udělat alespoň jednu věc: nechat si její tajemství pro sebe stejně, jako si pro sebe nechával ta svá. V době, kdy se letadlo připravovalo na přistání na malém letišti nedaleko Amalfi, si Nico téměř olizoval rty v očekávání jejich líbánek – celých dvou týdnů, kdy nebude dělat nic jiného než se milovat se svou krásnou, smyslnou ženou a ukazovat jí všechny požitky, zábavu a krásy Itálie, stejně tak jako lahodné těstoviny, čerstvé mořské plody a koupání v Tyrhénském moři. A pak, aby tyto zážitky završil, vyštípe macechu z té její krysí díry a srovná celou slavnou vilu Caracciola se zemí. Na jejím místě pak postaví zbrusu nové moderní rodové sídlo, v němž založí vlastní dynastii. Možná ještě neměl ani ponětí o tom, jak se stát dobrým rodičem, ale rozhodně dokáže postavit své dceři palác, ve kterém by mohla žít. A v novém rodovém paláci, v nové vile Ferraro, bude chránit svou rodinu. Když s Honorou sestupovali z jeho soukromého letadla na letištní plochu, bylo pozdní ráno. Slunce hřálo a dokonale se hodilo k jeho bílé košili s límečkem a k tmavým kalhotám i k Honořiným červeným bavlněným těhotenským šatům a lehkým sandálům. Nico se cítil trochu unavený, protože během letu spal jen velmi málo, ale byl šťastný. „Konečně jsme tady,“ řekla Honora, když vystoupili z letadla a nadšeně se rozhlížela kolem. „Itálie.“ Usmál se na ni. Tolik ho těšilo vidět radost v jejích očích. Když vkročili na letištní plochu a šéf jeho ochranky je následoval, Nico uviděl Gianniho, svého osobního asistenta z římské kanceláře, jak drží kufřík. Za ním viděl velké SUV a řidiče… Nico údivem pootevřel ústa. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519085
Jennie Lucasová
„Vítejte v Itálii, pane.“ Benny Rossini, mladý šofér, jehož Nico vyhnal z New Yorku, se usmál na Nikovu novomanželku. „Vítej, Honoro.“ Její tvář se rozzářila. „Benny! To je ale překvapení! Takže ty jsi teď tady?“ „Ano.“ Usmál se. „Dělám správce v nové vile.“ Trochu si nadmul hruď. „Povýšili mě.“ Nico se zle zamračil. Když řekl svému personálnímu šéfovi, Sergiovi, aby mladého řidiče přesunul na jinou pozici, tak by ho ani ve snu nenapadlo, že Rossiniho přesune zrovna sem. No, na tom už teď nezáleží, řekl si Nico rozhodně. Navíc Rossini a Honora spolu nebudou ani minutu o samotě. „Rád vás vidím, Rossini,“ řekl Nico chladně a vzal Honoru za ruku. Když jí pak pomáhal nastoupit do zadní části luxusního SUV, hlasitě dodal, aniž by se ohlédl: „Gianni, nastupte si k nám!“ Ještě než vůbec stihl šofér nastartovat motor, začal Nico mluvit se svým asistentem rychlou italštinou. Sděloval mu, že si přeje obnovit právní kroky k vymožení vily Caracciola z vlastnictví vdovy. „Ach,“ řekla Honora a nesouhlasně pohlédla na oba muže. „Takže máte v plánu celou cestě projednávat obchodní záležitosti??“ Viděl, jak unaveně vypadá, a dělal si o ni i o dítě starosti. „Ano. Ale ty si zatím klidně odpočiň, Honoro. Cesta do mé vily bude trvat minimálně hodinu.“ Chvíli se na něj mlčky dívala, ale pak se usmála. „Nechce se mi odpočívat. Ale neboj, nechám vás tady v klidu a půjdu si sednout dopředu k Bennymu.“ Než stihl Nico něco namítnout, vyskočila ze zadního sedadla a šla si sednout k mladému, pohlednému řidiči. Když SUV o deset vteřin později odjíždělo z letiště, Nikův asistent snaživě probíral možnosti, jak by mohli obejít vládní vyhlášku, na níž se zřejmě 100 Ukázka elektronické knihy