Sýr a červi (Ukázka, strana 99)

psaných. Menocchiova „mluvená“ řeč – jak můžeme usuzovat z vyšetřo­ vacích protokolů, zaznamenaných notáři inkvizičního tribunálu – byla odlišná, přinejmenším proto, že byla prostoupena metaforami, které naopak v dopise zaslaném inkvizitorům úplně scházejí.

Vztah (konstatovaný) mezi Menocchiem a Josefem a vztah (vytou­ žený) mezi soudci a Kristem totiž není metaforického typu. Písmo poskytuje celou síť exempel, jimž se připodobňuje nebo má připodobnit současná skutečnost. Avšak právě kategorie exempla umožňuje odha­ lit, mimo Menocchiovy záměry, skrytý obsah dopisu. Menocchio se považuje za jakéhosi Josefa, nejen proto, že je nevinnou obětí, ale také proto, že je schopen vyjevit pravdy, které nikdo nezná. Ti, kdo ho zaža­ lovali a dali uvěznit, jako například farář z Montereale, se dají přirovnat k Josefovým bratřím, zahrnutým do nevyzpytatelných záměrů Božích.

Protagonistou je však on, Menocchio-Josef. To on odpouští zlovolným bratřím, ve skutečnosti slepým nástrojům vyšší moci. Tato paralela předem dementuje prosby o slitování, jimiž se dopis uzavírá. Dokonce sám Menocchio upozorňuje na jeden nesoulad: „nevím sice, zda jsou to bratři nebo duchovní otci,“ dodává ve snaze nastolit znovu vztah synovské úcty, již veškeré jeho chování fakticky popírá. Dává si však pozor, aby se slepě neřídil radami svého syna, který mu skrze farářův dopis doporučoval, aby přislíbil „svaté církvi úplnou poslušnost“. Me­ nocchio sice uznával své omyly, avšak na jedné straně je začleňoval do perspektivy prozřetelnosti, a na straně druhé uváděl pro jejich vysvětlení důvody, které, pomineme-li poznámku o „falešném duchu“, hledisku inkvizitorů příliš neustupovaly. Tyto důvody jsou pravděpodobně se­ řazeny podle klesající důležitosti. Nejprve ze všech dva textové odkazy, jeden implicitní a druhý explicitní: na úryvek z Písma (Mt 22, 36–40), pojatý doslovně, a na Mandevillovy Cesty, jejichž způsob interpretace jsme již probrali. Poté dva důvody vnitřní povahy: požadavek „rozumu a paměti“ a pokoušení onoho „falešného ducha“, který přebývá, jak uvedl při procesu,4) v „temné“ části lidského srdce. Nakonec pak dvě okolnosti vnější: nepřátelství s farářem a fyzická slabost, jíž se jindy dovolával, aby ospravedlnil porušování půstu. Tedy knihy; reakce na knihy – „věřil jsem dvěma přikázáním“, „která mne úplně rozrušila“; dedukce z knih; chování. V tomto jen zdánlivě heterogenním výčtu dů­ vodů je nepochybná propojenost. Navzdory patetické závěrečné výzvě – „A nedbejte mé omylnosti a nevědomosti“ – Menocchio nerezignoval na diskusi, na argumentaci.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518947

4 6 . P RV N Í R O Z S U D E K

Téhož dne, kdy Menocchio odevzdal svůj dopis, se shromáždili soudci, aby vynesli rozsudek.1) Jejich postoj se v průběhu procesu pozvolna pro­ měňoval. Nejprve Menocchia upozorňovali na rozpory, do nichž upa­ dal; později se pokoušeli přivést ho znovu na správnou cestu; nakonec, když viděli jeho tvrdošíjnost, rezignovali na jakékoli snahy o přesvědčo­ vání a omezili se na to, že kladli zjišťovací otázky, jako by si přáli dobrat se celkového obrazu jeho pobloudilosti. A pak Menocchia jednomyslně prohlásili za „nejen kacíře formálního (…) nýbrž dokonce za arcikacíře“.

Dne 17. května tak došlo k vynesení rozsudku.

Na první pohled na něm zaráží jeho rozsah, čtyřikrát či pětkrát delší než u běžných rozsudků. Svědčí to o významu, jejž soudci Me­nocchiovu případu přisuzovali, a zejména o potížích, jak zahrnout jeho neslýchaná tvrzení pod stereotypní formulace tohoto druhu dokumentů. Údiv soudců byl tak velký, že prosvítá i zpoza suchého soudního jazyka: „Shledali jsme, že jsi zachvácen (…) mnohačetnými a takřka nepojmeno­ vatelnými kacířskými bludy.“ Tento mimořádný proces se tedy uzavíral rovněž mimořádným rozsudkem (jejž doprovázelo příslušné, také velmi dlouhé odvolání).

Hned zpočátku soudci zdůrazňovali, že Menocchio hovořil o svých kacířských názorech a polemizoval s katolickou vírou „nejen s muži církve, nýbrž také s lidmi prostými a nevědomými“, ohrožuje tím je­ jich víru. To byla samozřejmě přitěžující okolnost: rolníci a řemeslníci z Montereale museli být za každou cenu udrženi mimo dosah tak nebezpečného učení. Poté následovalo podrobné vyvrácení tezí, jež Me­nocchio hlásal. V opravdovém řečnickém crescendu, v inkvizičním rozsudku zcela neobvyklém, soudci zdůrazňovali viníkovu odvahu a neústupnost: „v těchto herezích tak zatvrzelý“; „v zatvrdlém nitru jsi setrval“; „směle jsi zapíral“; „bezbožnými a hříšnými slovy (…) jsi rozerval“; „tvrdil jsi s ďábelskou myslí“; „nedržel jsi bez porušení svaté půsty“; „neshledali jsme snad, že jsi také štěkal proti svatým kázáním?“; „zavrhl jsi (…) svým bezbožným soudem“; „tak daleko tě zavedl zlý duch, že ses opovážil tvrdit“; „konečně svými nečistými ústy (…) jsi usiloval“; „vymýšlel jsi ty nejhříšnější věci“; „a že nezůstalo nic čistého, co bys ty neposkvrnil (…) jsi zapíral“; „říkával jsi (…) obraceje svůj pomlouvačný jazyk“; „dokonce jsi štěkal“; „podával jsi jed“; „a co nejen vyslovit, ale slyšet je pro každého hrozné“; „tvůj zlý a zvrhlý duch nebyl spokojen se Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518947

všemi (…) avšak vztyčil rohy a jako jeden z gigantů se pustil do boje proti nejsvětější, nevýslovné Trojici“; „ulekla se nebesa, pobouřeno je vše a po­ sluchači se otřásají při tak nelidských a strašných věcech, která o Ježíši Kristu, synu Božím, pravila tvoje bezbožná ústa“. Není pochyb, že skrze tyto emfatické literární postupy se soudci snažili vyjádřit skutečný pocit: úžas a zděšení tváří v tvář této směsici nikdy nezaznamenaných herezí, která se v jejich očích musela jevit jako skutečné vzkypění pekla. Říci „nikdy nezaznamenaných“ však není zcela přesné. Jistě, tito in­ kvizitoři vedli ve Furlansku desítky a desítky procesů proti luteránům, čarodějnicím, benandantům, rouhačům, a dokonce proti novokřtěncům, aniž se kdy setkali s něčím podobným. Pouze v případě Me­nocchiova prohlášení, že ke zpovědi stačí vypovědět své hříchy Bohu, připomněli obdobnou tezi, již zastávali „kacíři“, tj. zastánci reformace. Co se týče ostatního, hledali sporadické analogie a precedenty ve vzdálenější mi­ nulosti, využívajíce svého teologického a filozofického vzdělání. Tak například Menocchiovu zmínku o chaosu přiřadili k učení nejmenova­ ného antického filozofa: „Znovu jsi vynesl na světlo a pevně prosazoval, jako by byl pravdivý, onen jindy zavržený názor antického filozofa, že to byl věčný chaos, z něhož vznikly všechny věci tohoto světa.“ Tvrzení, podle něhož „Bůh je původcem dobra a nečiní zlo, ale ďábel je autorem zla a nečiní dobro“, bylo vztaženo na herezi manichejských: „Konečně jsi opět vyvolal na světlo názor manichejských o dvojím původu dobra a zla.“ Obdobným postupem byla teze o rovnosti všech náboženství zto­ tožněna s Origenovým učením o apokatastázi: „Vyvolal jsi na světlo Ori­ genovu herezi, že všichni by měli být spaseni, Židé, Turci, pohané, křes­ ťané a všichni bezvěrci, jelikož jim všem byl rovnou měrou dán Duch svatý.“ Některá Menocchiova tvrzení připadala soudcům nejen kacířská, ale příčící se i zdravému rozumu, jako například výrok, že „když jsme v matčině břiše, jsme právě jako nic, jako mrtvé maso“, nebo jiný o nee­ xistenci Boží: „Pokud jde o vnuknutí duše, nejen se protivíš svaté církvi, nýbrž také všem filozofům. […] To, v čem všichni souhlasí a co si nikdo netroufne popírat, ses ty opovážil, když jsi pošetile řekl ‚Bůh není‘.“ Ve Forestiho Supplementum supplementi delle croniche mohl Menoc­ chio číst strohé poznámky o učení Origena a manichejců.2) Avšak vidět v nich precedens k Menocchiovým prohlášením je jistě poněkud pře­ hnané. Rozsudek potvrzoval velmi hlubokou, po dobu celého procesu zřetelnou propast, jež oddělovala kulturu Menocchiovu od kultury inkvizitorů.

Ukázka elektronické knihy