Poslední ševelivá slova, než se doktor Lambshead znovu propadl do apatie: „Jonathane. Začínáš blednout. Zatím to není nic hrozného. Nikdo by to na tobě nepoznal. Ale… měl by ses s tím nějak popasovat, brachu. Jestli se ovšem nepletu. Poslední dobou mi hlava tak úplně neslouží, chlapče zlatá.“ Pocit pádu a blednutí. A smutná touha po dědečkovi, i v tuhle chvíli tak odtažitém a vzdáleném. Byl to i nebyl smutek z trápení nad osudem milovaného člověka. Směs osobního a neosobního. Byl zavalený emocemi. Ztracený. Stýskalo se mu po domově. Po Poxforthu. Po zátoce Robina Hooda. Po Floridě. Být kdekoli jinde, jen ne tady. Kdekoli, kde by stačilo jen být a nemuset přemýšlet. Přemýšlet a promýšlet. Když slezl zpátky na kamenné nádvoří, připadal si úplně vyždímaný a chraptěl. Jejda na něj mluvil, ale Jonathan ho stěží slyšel. „Nic víc z něj teď nedostaneš,“ říkal. „Možná už nikdy. A nesmíš nikomu říct, že je tady.“ „On tu vlastně tak docela není,“ opáčil Jonathan. „Ne úplně.“ „To je bohužel pravda.“ „Nechal mi v domě dopis. Myslíte, že ho napsal před tím, nebo po tom, co…“ „Určitě před tím. S tím si nedělej starosti. Tohle se rozvinulo až v poslední době. I když určité známky tu byly už dřív.“ „A ten jeho seznam spojenců?“ „Tak někde napůl, kdybych měl odhadovat. Já ten seznam viděl, takže připouštím, že to tak bude. Chtěl, aby každý z toho seznamu souhlasil, že na něm bude.“ „Takže ta veverka ze Saltzburgu není spojenec?“ Chabý vtípek. „Ale ne, ta veverka rozhodně ano. Ale Hlavovazové nejsou – to byl nějaký amatérský oddíl ragbystů. Kdysi dávno, on a jeho parťáci.“ „Děkuju, že se o něj staráte,“ řekl Jonathan a myslel to upřímně. Taková přehnaná spotřeba zdrojů. „To je to nejmenší,“ opáčil Jejda. „Když uvážíme, kolik toho pro nás udělal. Pro Reggieho. Kolikrát nás zachránil před prozrazením. Pomohl 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518937