Píseň války Nesměl se rozptylovat, teď musel všechno úsilí vynaložit na to, aby jeho plán fungoval. A třebaže na rozdíl od Cuchenana měl plán a ten nesestával z prostého přijít a zabít, pořád to neznamenalo, že bude fungovat. I když ten plán ve skutečnosti je přijít a zabít… Nejspíš je to zhovadilost. Dost pravděpodobně je a já jsem sem přišel umřít. Sevřel prsty na jílci. Cuchenan mu párkrát pověděl o tom, že k němu Kalvemina kdysi promluvila, když ji držel poprvé, a že mu její hlas pomohl porazit hrozivého draka. Bard si napůl přál, aby k němu meč teď promluvil, protože by to znamenalo, že někdo další stojí na jeho straně. Zároveň se ale obával, že pokud by uslyšel v hlavě kromě divoženek nějaký nový hlas, lekl by se, že mu přeskočilo. A Kalvemina beztak zarputile mlčela. Skřítek se najednou zastavil a zadíval se na barda. Ten okamžitě poznal, že se ho průvodce chystá nechat ve štychu. „Nějaká poslední rada?“ nadhodil nadějně. Místo odpovědi zaslechl odfrknutí a zašustění trávy, v níž dubový panáček urychleně zmizel. Zcela očividně neplýtval časem. Minangar se nadechl. Udělal krok. Mlha se zatřepotala. Všechen chlad a nejistota, které cítil, z něj rychle vyprchávaly. „Miluj mě!“ ozval se šepot vedle něj. Pak se před ním vynořila postava. Byla to Gaía.
*** 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518815
Michaela Merglová Nebyla to Gaía. Nebyla a bard to věděl, i když si jeho hlava dosazovala do tváře divoženky před ním vlastní představy. Soustředil se v duchu na svou píseň, na její slova a melodii a opakoval si je tak dlouho, dokud jeho oči nepřestala zastírat mlha. S každým mrknutím mu připadalo, jako by víčka rozhrnovala hnis, který mu kalil zrak. Divoženka měla hubené tělo, příliš útlé na Gaíu, a ve tváři vypadala velmi půvabně, takže se lučištnici z Dussu vlastně i podobala. Jenže zatímco Gaíiny rysy zjemňoval úsměv, tady zůstávala jen tvrdost, skoro až zvířecí. Natáhla k němu ruku a bard sevřel prsty kolem jílce. „Jsem Minangar z Údolí, slovutný bard a hrdina, a přišel jsem za tvou paní, královnou Niamh, protože jsem se doslechl, že je nejkrásnější z lesních žen,“ řekl hrdě. Divoženka se na něj dál dívala a pak pohnula prsty, aby ho k sobě přivábila. „Miluj mě a mým se staň…“ Její úsměv se znovu změnil v ten Gaíin a Minangar zaskřípal zuby. „Odveď mě za svou paní!“ poručil. Vílí píseň ustala. Divoženka stáhla dlaň. Čekal. Pomalu mu pokynula. Následoval ji. Cítil, jak ho ze stran obklopily další jako stínový doprovod, ale rozhodl se jim nevěnovat pozornost. Čím rozhodnější bude, tím… … tím hrdinněji umřu. Nejspíš.
*** 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518815
Píseň války „Miluj mě a mým se staň, skloň přede mnou svoji zbraň. Navždy spolu budem žít, v zemi, kde dlí starý lid…“ Vílí píseň dotírala na jeho smysly a Minangar se jen těžce soustředil na vlastní slova a melodii ve své hlavě. Věděl ale, že nesmí ztratit nit. Zaposlouchat se do toho, co zpívaly divoženky, by znamenalo ztratit sám sebe v jejich kouzlech. A to nemohl dopustit. Cestou si připadal, že vstoupil do docela jiného světa. Zatímco les, kterým putoval dosud, byl vlhký, studený, podmáčený a zablácený, divoženky ho vedly dolíkem, kde šustily jasně zelené duby, mezi větvemi probleskovaly hřejivé paprsky a ve vzduchu voněl vřes a léto. Vše mu před očima hýřilo barvami. „Zpívat se mnou, písně hrát, do rozbřesku tancovat. Přísahej mi věrnost svou, stanu se tvou královnou…“ Mlha zmizela a ve třpytivém světle se k jejich průvodu připojily další divoženky. Smály se a tančily, jedna nesla bubínek, do něhož klepala klouby, další náruč plnou květin. Rudých květin. Rudých jako krev, co vytloukly z Findraila. Bard se soustředil a pečlivě si v hlavě připomínal události posledních dní. Opakoval si jméno vílí královny, jména svých souputníků a druhů. Když došli na souběh stezek u sedmi košatých dubů, nemusel si je už jen opakovat. 99
Ukázka elektronické knihy