s ním nedá mluvit a ani se nehejbe. Nejspíš jsme stejně nudný i my pro něho. Když si představím, jak on vidí nás, tak podle něj pořád jen nesmyslně poskakujeme a vydáváme jemu nesrozumitelný zvuky. Je tak jinej než my, že se prostě vzájemně nemůžeme pochopit.“ „Mluv za sebe,“ vybuchla Bětka. „Vejce náhodou není nudný ani trochu! Najít ho bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát!“ „Fakt je, že to včerejší nabíjení na Petříně bylo naprosto adrenalinový. Kam se na to hrabou střílečky!“ přidal se Dan zaníceně. „Je celkem jedno, co si o nás myslí meteorit,“ prohlásil rázně Matouš, aby uklidnil situaci. „Držme se faktů. Důležitý je to, co jsme o něm zjistili a co ještě zjistit mů žeme.“ Pak se obrátil k Tomovi: „Tome, je mi to líto, ale do myšlenkovejch pochodů meteoritu se asi nedostaneme. Takže přibrzdi fantazii a nekomplikuj nám tady vědecký bádání.“ Toma to mírně naštvalo a přemýšlel, jestli se nemá urazit. Po zbytek schůzky už raději nepromluvil ani slovo. Když kamarády nezajímaly jeho názory, nechá si je pro sebe. Kolem páté se všichni rozloučili a spěchali do mů. Čekaly je úkoly a rodiče a normální život, tak odliš ný od toho, který prožívali s vejcem. Tom musel pořád myslet na to, co meteorit udělal s jejich partou. Inspiroval se Matoušovým sešitem a začal
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518564