98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518307
Zdeněk Kleibl
Sametová revoluce v medikově evoluci
B
yv požádán panem profesorem Svačinou o příspěvek k cestě do hlubin medikovy duše, zjistil jsem, že nejsem schopen syntetického posouzení, jací jsme byli my jako studenti a jací jsou studenti současní. Naše studium je vzájemně obtížně porovnatelné, neboť neporovnatelná je jak doba, tak sama lékařská fakulta – za mne se nazývala Všeobecného lékařství a nyní První. Dovolil jsem si proto zaznamenat několik osobních postřehů a vzpomínek, které byly značně determinujícím jmenovatelem období, kdy jsem na fakultě studoval. Vlastní porovnání nechám na shovívavém čitateli… Pro studium medicíny jsem se rozhodl v průběhu iniciální fáze svého studia na gymnáziu v Liberci. Realisticky jsem tehdy pochopil, že oblíbená matematika je světem, do jehož útrob budu dále nahlížet sice s obdivem, leč jen coby externí pozorovatel. Vždy mne fascinovaly věci skryté, avšak odhalitelné soustředěnou palbou intelektu vedoucího ruku ozbrojenou vhodným nástrojem či přístrojem. Třebaže obdivuji Livingstona, Holuba či Pearyho, vnitřně si snad odjakživa myslím, že dobrodružství „Cesty“ započíná hned za domovními dveřmi – stačí se jen dívat. Úvaha o studiu medicíny (pro mne v té době reprezentované především chirurgií) jakožto báječného světa umožňujícího objevovat, poznávat a nadto ještě napravovat (!) útroby člověka, mi připadala kromobyčejně lákavá. Konečné rozhodnutí pro podání přihlášky (v té době jediné povolené) na vysokou školu bylo tehdy (v roce 1987) neporovnatelně jednodušší, než je tomu v době dnešní. Jednak bylo vysokých škol v tehdejší ČSSR ve srovnání s dneškem pomálu (i při započtení kontribuce ze Slovenska), a jednak – pominu-li talentové předpoklady uchazeče – do výběru studia výrazným způsobem promlouval parametr politický a společenský. O studium (socialistického) práva, (ten-
denční) historie, či (marxisticko-leninské) filosofie jsem neměl nejmenší zájem chybělo mi i nejzákladnější ideologicko-rodinné zázemí. Medicína se tak pro mne i pro celou řadu mých vrstevníků stala logickou volbou splňující předpoklady apolitického, intelektuálně obšírného, logického oboru s notným „adrenalinovým“ půvabem, v němž sehrávala důležitou roli též manuální zručnost. O studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství (FVL) jsem se ucházel na jaře 1988. Třebaže bylo cítit, že politická situace hospodářsky chátrající ČSSR pilotované pološílenými a pologramotnými funkcionáři KSČ obtížně odolává demokratickým změnám kvasícím v té době v řadě okolních socialistických států, oblíbená časová determinanta „…na věčné časy a nikdy jinak“ stále připomínala obludný axiom. Po úspěšném složení písemných přijímacích zkoušek z tradičních oborů (fyzika, chemie, biologie) a nevypočitatelné ústní próby z politického přehledu se medici před vlastním nástupem do školy seznamovali se svými novými kolegy a pedagogy na povinném „zahajovacím soustředění“ v Dobronicích a rovněž povinné chmelové brigádě (v indexu figurující pod kryptogramem „společensko-politická praxe“ s časovou dotací tří týdnů netto). Obě akce měly za následek, že se k řádné výuce dostavily již poměrně kompaktní kruhy studentů, kterým bylo umožněno se dost dobře vzájemně poznat a kteří rovněž jasně viděli, co se dá očekávat od fakultního „peda gogomu“. K vysoké stmelenosti mediků napříč ročníky nadto skvěle přispíval i pobyt na koleji. Shodou okolností jsem se dostal na tehdy výhradně medickou Kolej 5. května (dnešní Švehlova), která byla sice proslulá havarijním stavem, ale rovněž relativně volným režimem. Oba faktory – (opadávající fasáda vynucující si obehnání koleje stabilním dřevěným lešením) a vysoký toleranční práh ve-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518307
100
doucí koleje (a vrátných) – umožňoval téměř neomezený pohyb (v nočních hodinách vstup po lešení studovnou v prvním patře) nejen ubytovaným, ale i jejich pražským spolužákům či kamarádům. Stejně jako je tomu dnes, úhlavním prob lémem prvního ročníku studia byly morfologické předměty v čele s anatomií. Pravděpodobně jako u většiny mých kolegů, studentů minulých, současných (a asi i budoucích), mi úvodní popis scapuly připadal v první chvíli nezvladatelný a z něj vyplývající časová aproximace nastudovatelnosti dvou dílů „Borovanského“ s tehdy čerstvě vyšlým prvním dílem Čihákovy anatomie jako záležitost epochálního rozměru. Jako u generací mediků před námi se záhy ukázalo, že adaptace na „polknutí“ a zpracování rozsáhlých textů je klíčovou schopností podmiňující přežití na fakultě. Výuka anatomie má v tomto procesu nezastupitelnou úlohu: zapamatováníhodných struktur je přehršel (256 zkouškových otázek), a ještě více je těch, které pečliví anatomové popsat dokážou (v knize petitem). Nadto nemusí anatom žádného studenta medicíny přesvědčovat o smysluplnosti oboru – k získání naší pozornosti zcela postačilo první vytažení vypitvaného „polotrupu“ z plastového kbelíku na praktikách či objektově zdařilá kompozice s údy a trupy rozmístěnými v pitevně na pitevních stolech. Tedy pokud by někoho z nás náhodou nepřesvědčil rigorózní známkovací systém charismatického stoika asistenta Joury (hádejte proč nazývaného „Mr. Petit“) hrozící tzv. „vydeklením“. Na rozdíl od výuky anatomie se vyučujícím v předmětu „Dějiny MDH (pro mladší ročníky: mezinárodního dělnického hnutí) a dějiny KSČ“ o smysluplnosti jejich předmětu nepodařilo přesvědčit nikoho. Obzvláště rezistentní byli naši zahraniční kolegové z nekomunistických zemí. Mnozí z nich až do zkoušky na konci 2. semestru nebyli s to vysvětlit význam zkratky „MDH“ a na zdvořilou otázku rezignované asistentky Bártové: „Povězte mi, kolego, něco o komunistickém hnutí ve vaší zemi,“ se jí dostalo bohorovně klidné odpovědi: „…náš král komunisty nemá rád, náš král je nechal postřílet“. Tento dialog téměř ilustruje stav věcí spějících k nadcházejícím listopadovým událostem půl roku poté. Do druhého ročníku jsme nastupovali za situace, kdy bylo evidentní, že se „něco
chystá“. Na demonstracích v průběhu roku se pomalu měnil poměr mezi „příslušníky“ a demonstrujícími, studenti opouštěli řady povinného členství v SSM a seznam signatářů Několika vět zveřejňovaný Rádiem Svobodná Evropa se utěšeně rozrůstal. Pedagogové dalšího z „lahůdkových“ povinných předmětů – marxisticko-leninské filosofie – na podzim roku 1989 ztráceli nejen půdu pod nohama, ale i předstíraný zájem posluchačů. Přípravy na páteční pochod 17. listopadu se na fakultě konaly za upřímného nesouhlasu fakultních funkcionářů SSM. Při neexistenci mobilních technologií se jeho organizace stala testem pro řízení a předávání zpráv v úvodních fázích nadcházející stávky. V době, kdy „helmuti“ mydlili pendreky studenty na Národní třídě, jsem byl na cestě do Liberce. Po zprávách Svobodné Evropy jsem zpět do Prahy na kolej dorazil v neděli dopoledne. Od tohoto okamžiku vypukl neuvěřitelný vír událostí. Ještě večer proběhlo shromáždění v kolejním klubu a vyhlášení stávky. V pondělí započala okupační stávka na fakultě – studenti 1 a 2. ročníku ve Velké anatomické posluchárně, studenti 3. a 4. ročníku na 2. chemii (dnešní Ústav biochemie a experimentální onkologie) a studenti 5. a 6. ročníku v posluchárně 2. patologie (dnešní posluchárna Ústavu vědeckých informací). Okamžitě se rozjela tvorba letáků, přepisování různých proklamací, zpráv, petic, vyjádření... Letáky se vyráběly ručně, vše se přepisovalo na psacích strojích. Informace stíhala informaci a dezinformace dezinformaci („zaručené zprávy“ o pohybu divizí po zuby ozbrojených příslušníků Lidových milicí či armády s tanky přicházely stejně rychle jako jejich dementi). Vystoupení tehdejšího vedení fakulty, varujícího před „neuváženými kroky“, střídaly povzbuzující reakce některých pedagogů. Posluchárny se v noci měnily v noclehárny, ale ťukání psacích strojů nepolevovalo – nastupovaly noční směny. Noční vylepování plakátů v úvodních dnech se stalo stíhacím závodem s „esenbáky“, kteří je zuřivě strhávali, ale opojný pochod a demonstrace tisíců lidí na Václavském náměstí dodávaly euforizující pocit, že „tohle“ už nikdo nezastaví. Tento pocit posilovala i vznikající přímo magická soudržnost lidí, jakoby probraných z dlouhého kómatu, a upřímná podpora stávkujících studentů. Do budov stávkou
Ukázka elektronické knihy