„Vždyť ani nenosíš tričko žádný kapely,“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně. „Nosím věci po bráchovi, co tu nechal, když odešel na vysokou,“ odpověděl Milton. „Jsou čistý a seděj mi, a jsou sice trapný, ale to já jsem asi taky.“ „Přece po někom nemůžeš zdědit osobnost,“ namítla jsem. „Vždyť některý tvoje stránky vůbec nikdo nezná. A jsou to důležitý stránky. Tobě to nevadí?“ (Jakmile to ze mě vyletělo, samozřejmě jsem si uvědomila, že já sama mám na sobě máminy staré džíny a tričko ze sekáče.) Milton naklonil hlavu a vážně se nad tím zamyslel. „Brácha je nejstarší syn, což znamená, že má sice všechno nový a nejlepší, ale taky musí být ve všem dokonalej. A zjevně mu nevadí tahle očekávání plnit. Mně osobně vůbec nevadí žít pod menším tlakem, pokud mě to stojí jen to, že musím nosit starý pláťáky.“ Milton zavrtí hlavou, ale nespouští oči z kláves. „A krom toho: já přece vím, že jsem blázen do muziky. Proč bych to měl dokazovat tričkem?“ „To je až příliš zdravej postoj. Prosím tě, řekni něco úzkostnýho, ať to trochu vyvážíš.“ „Věř mi, že pod těma zděděnýma věcma se úzkostí schovává až až,“ prohodí Milton jakoby nic. Zrovna v tuhle chvíli je trochu poodhaluje; jeho ruce sice usilovně vytvářejí alternativní melodii, ale on se při pohledu na klip k „Hungry Like the Wolf“ znechuceně šklebí. „Já myslela, že máš Duran Duran rád,“ divím se. „Vážím si jich, protože jako jedni z prvních použili elektronický zvukový vrstvení. Ty jejich klubový verze, to byly první vlnky nový vlny. Ale ty klipy!“ Zatím to vypadá, že celá kapela
127
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518159