„Vždyť ani nenosíš tričko žádný kapely,“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně. „Nosím věci po bráchovi, co tu nechal, když odešel na vysokou,“ odpověděl Milton. „Jsou čistý a seděj mi, a jsou sice trapný, ale to já jsem asi taky.“ „Přece po někom nemůžeš zdědit osobnost,“ namítla jsem. „Vždyť některý tvoje stránky vůbec nikdo nezná. A jsou to důležitý stránky. Tobě to nevadí?“ (Jakmile to ze mě vyletělo, samozřejmě jsem si uvědomila, že já sama mám na sobě máminy staré džíny a tričko ze sekáče.) Milton naklonil hlavu a vážně se nad tím zamyslel. „Brácha je nejstarší syn, což znamená, že má sice všechno nový a nejlepší, ale taky musí být ve všem dokonalej. A zjevně mu nevadí tahle očekávání plnit. Mně osobně vůbec nevadí žít pod menším tlakem, pokud mě to stojí jen to, že musím nosit starý pláťáky.“ Milton zavrtí hlavou, ale nespouští oči z kláves. „A krom toho: já přece vím, že jsem blázen do muziky. Proč bych to měl dokazovat tričkem?“ „To je až příliš zdravej postoj. Prosím tě, řekni něco úzkostnýho, ať to trochu vyvážíš.“ „Věř mi, že pod těma zděděnýma věcma se úzkostí schovává až až,“ prohodí Milton jakoby nic. Zrovna v tuhle chvíli je trochu poodhaluje; jeho ruce sice usilovně vytvářejí alternativní melodii, ale on se při pohledu na klip k „Hungry Like the Wolf“ znechuceně šklebí. „Já myslela, že máš Duran Duran rád,“ divím se. „Vážím si jich, protože jako jedni z prvních použili elektronický zvukový vrstvení. Ty jejich klubový verze, to byly první vlnky nový vlny. Ale ty klipy!“ Zatím to vypadá, že celá kapela
127
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518159
zmateně pobíhá a tváří se jako několik Indianů Jonesů najednou. „Natáčej to v asijský zemi, protože jim to připadá exotický, přitom se vsadím, že o Srí Lance vědí kulový. A ta věc s tou sexy kočičí ženskou, to je…“ Teď se zašklebím já, protože sexy kočičí ženská se očividně stala hlavní součástí příběhu. „No dobře, tak jsem se spletla,“ připustím. „Zdravý názor a úzkost asi nejsou v opozici. Tohle je velice zdravá úzkost.“ „Jo, oni snad nemají jedinej klip, kde by se ke komukoliv, kdo není bílej britskej chlap, nechovali jako k rekvizitě nebo kulise. Nejideálnější to není,“ řekne Milton. „Tyjo, já z toho mám takovou úzkost, že už ani neumím stupňovat,“ lekne se vzápětí. „Jsem na tebe hrdá. Ale na tuhle kapelu moc ne,“ řeknu, přepnu kanál a pak televizi vypnu. Milton se pustí do další písničky, tentokrát to zní jako symfonická verze „Little Red Corvette“ od Prince. I když jsem mu úplně rozhodila rytmus, Milton nevypadá ani nervózně, ani naštvaně. Už jsem si všimla, že jakmile se ocitne ve svém živlu (to znamená, když hraje muziku nebo když je doma, a ze všeho nejlíp, když je doma a hraje), neexistuje skoro nic, co by ho vyvedlo z konceptu. „Jak to děláš?“ ptám se, bradu si položím na opěrku gauče a nohama kopu za sebou. „O tom jsme už mluvili, Robin. Jak to děláš ty, že umíš číst básničky ve čtyřech různých jazycích?“ „Tři z nich jsou příbuzný,“ ušklíbnu se. Milton po mně hodí další polštář, ale tentokrát jsem na něj připravená, jiným polštářem srazím ten jeho ještě ve vzduchu, a vzápětí ho dalším zasáhnu přímo do hrudi. „Mně se to prostě
128
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518159
v hlavě skládá tak, že to dává smysl,“ řeknu a vítězoslavně se posadím. „Jako kdyby mi stačilo vidět dost slov a nějak tomu jazyku přijít na kloub, a ten zbytek začne zapadat na místo.“ „S muzikou je to stejný,“ řekne on. „Na to, že hraješ v orchestru, ti to moc muzikálně nemyslí. Ty jsi přes slova a hádanky a problémy k řešení. Co máš vlastně ráda?“ Snaží se mě vyprovokovat, já to vím. Milton je nadaný na leccos, ale sám sebe vnímá hlavně jako fanouška všeho možného. Miluje (ne nutně v tomhle pořadí) sci-fi romány, kultovní filmy, komiksy a jakoukoliv nonkonformní muziku. (Má slabost pro novou vlnu, protože elektronické nástroje, které používá, jsou z Japonska, a jak mi řekl, když jsme spolu podruhé sledovali MTV, „je napůl japonská, jako já.“) Já tuhle jeho lásku ke zpěvákům s chundelatými hlavami a k brakovým paperbackům s vážně se tvářícími mimozemšťany na obálce nesdílím, jenže podle Miltona prostě musím být fanda něčeho, jinak to nejde. Nicméně svět je plný věcí, kterým naopak fandit nelze. Je to hotový švédský stůl špatného vkusu. Je tolik oblastí, v nichž jsem zcela kategoricky proti, že si někdy skoro nemůžu vzpomenout, v čem jsem pro. „Echo and the Bunnymen. Brian Eno. Cyndi Lauper.“ „Cyndi Lauper je ale popová zpěvačka,“ namítne Milton. „A ty jsi pedant,“ odseknu mu. „Poslechnul sis celou její desku? Nebo se jenom pošklebuješ singlům?“ „Ta sedla.“ Milton se chytí za hruď. Pak se zase obrátí ke klávesám. „,All Through the Night‘ je skvělá písnička,“ utrousí a okamžitě, do posledního tónu přesně, zahraje to divné elektronické sólo pištící jako dudy.
129 Ukázka elektronické knihy