doma i poté, co jejich duše odejde do zvířecího ráje. Já bych to nechtěla, ale nic proti, na jednu stranu tomu rozumím. Nicméně je to poněkud netradiční. Když jsem se na to kamarádky vyptávala, tvrdila, že zájem o preparaci psíků a kočiček stoupá. „Teď například máme v mrazáku dva jorkšíry,“ pravila věcně. A jsme zase u toho. Pro někoho zvláštní, pro někoho běžná věc. Ale zpátky k Madam. Seděla proti mně a sáhla ručkou v rukavičce do kabely. Přitom jsem si všimla, že má v podpaží saka velkou díru. „Ráda bych vám nabídla svou knihu, kterou jsem napsala já,“ pravila tónem vévodkyně. „Ano? A o čem je ta kniha?“ Snažila jsem se nezasmát jejímu bonmotu. „O životě, má drahá.“ Strčila mi knihu pod nos a já zaznamenala drobné dírky na rukavičce, pravděpodobně od molů. Zavanul ke mně její parfém. Připomněl mi dětství a vůni otcovy vody po holení. Myslím, že se jmenovala Pitralon. Koupila jsem její knihu a pak ještě několik dalších, i když si je v knihovně nikdy nikdo nepůjčil. Ale nedokázala jsem prostě Madam odmítnout. Svým zjevem, mluvou i chováním šlechtičny mě paralyzovala. A asi jsem nebyla jediná. U každé knihy totiž posledních deset stran zabíral dlouhatánský seznam spon zorů, kteří přispěli na vydání knížky, kterou napsala sama Madam. Od pekaře přes automechanika, od lékárníka až k optičce. Autorka obešla, koho mohla, a očividně hodně lidí zhypnotizovala svým šarmem dámy z filmu pro pamětníky. I když poněkud omšelým a moly poznamenaným. Jedno z nejzvláštnějších a nejnepříjemnějších setkání se mi stalo asi před dvěma lety. Přijela jsem kolem deváté — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518145