později přijde. Když ho krejčí požádal, aby si svlékl tuniku a nátělník, udělal to. Jakmile ostatním odhalil své jizvy, veškerá konverzace rázem utichla. Uslyšel nejedno zděšené zalapání po dechu, než královna Jehan tiše pronesla „Mistře krejčí“ a pobídla tak postaršího muže, aby se vrátil k práci. Přispěchal ke Casovi se svými měřidly a rychle mu bral míry, zatímco Cas otupěle hleděl přes místnost a snažil se, aby se z jeho obličeje nedalo nic vyčíst. Uplynulo jen pár minut, než ho nechali znovu se obléknout. Sorne mezitím utekla z komnaty v slzách. Konečně královna Jehan Casovi s díkem oznámila, že už ho nebu dou potřebovat. Sestoupil z podstavce. Královna tiše, pouze pro jeho uši, pravila: „Nechápu, jak mě ve svém domově vůbec můžete snést.“ Cas neměl v úmyslu znectít svého bratra ani mistra Jacomela tím, že by vyslovil nahlas své myšlenky. Uklonil se a řekl klidně a zdvořile: „Jste naším hostem, Vaše Milosti. Je nám potěšením mít vás tu. Za dnešek vám děkuji. Ventillas bude rád, že bude mít své oblečení zase jen pro sebe.“ Nebylo pro něj snadné dívat se na ni a nemyslet přitom na čas strá vený v Brise. Její výraz říkal, že si to uvědomuje, ale odpověděla jen: „Nemáte v rodině žádné ženy, lorde Cassiapee. Žádné starší sestry. Proto bylo potěšením královně.“ On se snažil. Ona se snažila. Co jiného mohli koneckonců dělat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518144
11
C
as našel Lenu na žebříku v archivech tvrze, jak vytahuje knihu z regálu. V tichém prostoru se stoly, knihovnami a glóby všech velikostí nikdo další nebyl. Okna z barevného skla vrhala veselé od lesky na její zelené šaty a hezké tmavé vlasy. Prohlížel si ode dveří dívčin profil. Vypadala naštvaně. „Děje se něco?“ zeptal se. Pohled, který vrhla jeho směrem, prozrazoval, že jeho společnost je právě teď to poslední, po čem touží. „Vůbec nic. Dnešek byl čirou radostí.“ Vlastně vypadala hodně naštvaně. Slezla ze žebříku s obrovskou knihou přitisknutou k hrudi a Cas přešel ke stolu u okna. Byly na něm rozprostřeny pergameny hustě popsané inkoustem. Viděl kvapné, muž né klikyháky. Před nimi stála pobryndaná konvička s obrázky tančí cích, vzpínajících se rysů po stranách. Linula se z ní bohatá vůně tekuté čokolády. Zato dva křehké šálky nevykazovaly známky toho, že by je někdo použil. Lena doufala, že si dnes promluví s tou umělkyní, vzpo mněl si. Abril. Tou se smutnýma očima. Cas odtušil: „Tvá malířka nepřišla.“ „Ne.“ Lenina odpověď se k němu snesla z půle dalšího žebříku. „A proč nejdeš za ní?“ Cas sáhl na konvičku s čokoládou. Byla už studená. „Říkala jsi, že bydlí ve městě?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518144
„V hostinci. Lord Ventillas jí nabídl komnatu tady v tvrzi, zatímco bude pracovat na gobelínu, ale odmítla.“ Jakmile se její trepky ocitly na zemi, došla Lena zpátky k němu a posadila se na sousední židli. Svazek položila na stůl. Byl vázaný v kůži a opatřený zlatými sponami. Titul napsaný lístkovým zlatem zněl: Heraldické štíty království Oliveras. „Abril sem přijde na večeři. Promluvím s ní tam. A kromě toho mi bylo právě nařízeno, že bez vojenského doprovodu nesmím opustit tvrz.“ Aha. Další důvod jejího rozladění. Cas se opřel o kraj stolu. Vlasy měla spletené do jediného složitého copu s vetknutými smaragdovými jehlicemi. „Je to tvůj bratr. Má o tebe starost.“ „Můj bratr, ano. Ne můj opatrovník.“ Lena uchopila hromádku per gamenů a energicky s nimi poklepávala o desku stolu, aby se vyrovnaly jejich okraje. „Myslí si, že jsem ještě dítě.“ Buch. „Vojenský doprovod, pch. Vypadám snad, že potřebuju chůvu?“ Buch. Obrátila k němu tvář plnou vzdoru. Cas se od ní ostražitě odtáhl. „Ne, nevypadáš.“ „Jistěže ne.“ Odložila pergameny, opřela si bradu o ruku a vzdor se proměnil v melancholii. „Jak to, že nevidí, že jsem dokonale schopná se o sebe postarat?“ V duchu se krále zastal. Někdo jí ukradl koně a Cas ji musel zachra ňovat. Kdyby nešel kolem, mohla na tom stromě trčet doteď. Věděl ale, že bude lepší neříkat to nahlas. „Copak dámy nemají běžné své ochránce, kteří je doprovázejí na cestách?“ „Já nejsem žádná dáma, Casi!“ vykřikla, až se její hlas rozlehl po prázdném prostoru. „Nejsem jako ty zdejší paničky. Vyrostla jsem v domě svého dědečka, v domku uprostřed Elviry mezi krámky knih kupců. Vešel by se do rohu tohohle archivu.“ Opsala rozlehlý prostor máchnutím paže. „Mohla jsem si chodit, kam jsem chtěla, kdy jsem chtěla. A pak se dozvím, že jsem jediná z králových sourozenců, kdo přežil morovou ránu. A zničehonic jsem hrozně důležitá. Všechno je jinak. Najednou potřebuju ozbrojený doprovod.“ Ozbrojený doprovod řekla podobným tónem, jakým jiní vysloví chlup v mojí polévce. 100
Ukázka elektronické knihy