Traktát o kritickém rozumu (Ukázka, strana 99)

/ 98 / Kriticismus, který nám to umožňuje, má ostatně sám morální obsah.

Kdo přijme kriticismus, rozhoduje se nikoli pro abstraktní princip bez existenciálního významu, nýbrž pro způsob života. Bezprostřední etický důsledek kriticismu je následující: racionálním argumentům nepřístupná, neotřesitelná víra, kterou upřednostňují mnohá náboženství, není ctnost, nýbrž neřest.131

131

Srv. Richard ROBINSON, An Ateist’s Values, Oxford 1964, s. 118nn., především ale Walter KAUFMANN, The Faith of a Heretic, New York 1961.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518128

I V. K A P I T O L A MYSL A SPOLEČNOST

13. Problém ideologie v kriticistické perspektivě Vznik problematiky ideologie můžeme hledat v uznání, že problém poznání má sociální dimenzi, která je patrná v nejrůznějších koncepcích. Tento fakt, pro nějž byl ještě před nedávnem užíván pojem „vázanost myšlení na bytí“, dal především pod vlivem marxistických myšlenek podnět ke slučování sociologických a epistemologických otázek, takže z logických hledisek proti tomu byla vznesena námitka, že se nepodařilo dostatečně oddělit problémy vzniku a platnosti poznatků.

Tuto námitku vznášejí především myslitelé blízcí pozitivistické tradici, tedy způsobu chápání, kterému záleží na tom, chránit vědu před ideologickými vlivy všeho druhu. V pozitivistické perspektivě existuje mezi hodnotovou neutralitou vědy a problematikou ideologie úzká souvislost potud, pokud se zdá, že se při vedení dělicí čáry mezi ideologií a vědou většinou nelze obejít bez odkazu na hodnotové soudy. Kritika ideologie pocházející z této tradice, která argumentuje především epistemologicky a chápe ideologický charakter systémů výpovědí jakožto závadu poznání, činí stěžejním bodem analýzy otázku výskytu více či méně skrytých hodnotových soudů v takových systémech.132 Tento přístup se zdá být účelný potud, pokud se vzorové exempláře náboženských nebo sekulárních ideologií (např. katolická nebo komunistická doktrína), z nichž se většinou vychází při zkoumání tohoto komplexu problémů, vyznačují tím, že více nebo méně maskované hodnotové soudy jsou prezentovány jako součásti vědy a je pro ně nárokována poznávací hodnota. Tato praxe zjevně odporuje principu 132

Srv. Theodor GEIGER, Ideologie und Wahrheit. Eine soziologische Kritik des Denkens, Stuttgart – Wien 1953, jakož i v aplikaci na ekonomickou tradici: Gunnar MYRDAL, Das politische Element in der nationalökonomischen Doktrinbildung (1932), 2. vyd., Hannover 1963, a můj spis Ökonomische Ideologie und politische Theorie 1954.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518128

/ 100 / hodnotové neutrality vědy a z toho důvodu přináší důležitý poukaz pro řešení problému demarkace, jestliže uznáme tento princip pro formulování vědeckých výsledků. Konfúze kognitivních a normativních složek výrokových systémů, které si jako celky činí nárok na poznání, je patrně velmi úspěšný způsob ovlivňování postojů a způsobů chování a legitimizování a stabilizace institucionálních pořádků, takže se zdá, že tím je získán přístup také k otázce účinnosti ideologií. Skutečný význam takovýchto systémů výpovědí je v této perspektivě viditelný především v tom, že budí zdání, jako bychom tu měli co do činění s objektivními a nerevidovatelnými poznatky, a tím tyto systémy výpovědí přispívají k dogmatizaci určitých hodnotových soudů a norem v sociálních skupinách, pro něž jsou směrodatné.

Je tedy pochopitelné, že Teodor Geiger ve svém pokusu oddělit od sebe ideologii a vědu zachází s hodnotovým soudem jako s paradigmatickým případem ideologického výroku, což souvisí s tím, že soudy tohoto druhu nahlíží docela obecně jako kognitivně maskované výpovědi bez kognitivního obsahu.133 Jeho parateoretické výpovědi, jež mají stejný ráz, ale bez nutné odvoditelnosti z hodnocení, jsou pro účely kritiky ideologie myšleny jako použitelné rozšíření této kategorie, totiž aby bylo možné určité ne-hodnotové výpovědi, které patří k typickým součástem ideologické doktríny, charakterizovat rovněž jako ideologické. Jejich určení je ale krajně neostré, což samo činí Geigerovo řešení problému demarkace pochybným. Nadto lze vznést zásadní námitky proti takovému zacházení s ideologickou problematikou, při kterém stojí v popředí problém ohraničení, a k tomu navíc má být tento problém převážně řešen na základě logické analýzy kategorií výpovědí.

Zaprvé je jeho postavení otázky samo jednoznačně vztaženo k problému nelegitimity, to znamená: jeho cíl spočívá v tom, vymezit kognitivně nelegitimní výpovědi a systémy obsahující takové výpovědi proti pravým kognitivním výpovědím. Jeho pojem ideologie má být pojmem kritiky poznávání. Jím navrhovaná demarkace zhruba odpovídá pozitivistické demarkaci mezi vědou a metafyzikou pouze s tím rozdílem, že 133

Platonistické interpretační schéma, které pro hodnotící soudy Geiger používá, je ostatně nanejvýš problematické; srv. k tomu i k jiným aspektům Geigerova řešení můj článek Ideologie und Wahrheit. Theodor Geiger und das Problem der sozialen Verankerung des Denkens, in: Konstruktion und Kritik, viz výše, s. 168nn.

Ukázka elektronické knihy