zaujala vůči Helze naprosto negativní stanovisko. Nechápe prý, řekla, jak může někoho vůbec napadnout přinést do nemocnice myš. Ledecký se však hájil. Chtěl jsem, řekl, aby měl Toni něco po nás na památku. Když jsme mu sežrali tu Fifinku. Jak to, na památku, řekla sestra Anna. Tak, řekl rozpačitě Ledecký. Dostali jsme totiž předvolání do transportu. Já a Jenda Schleim taky. Jo tak, řekla sestra Anna. Přece jen to na ni zapůsobilo. I když poslední dobou šel jeden transport za druhým a obyvatelé ghetta si na to už dávno zvykli, člověk, který odcházel do transportu, byl v jistém smyslu respektován. Nevzbuzoval sice žádnou zvláštní lítost a neměl žádná privilegia, ale zase vynadat mu jen za to, že přinesl svému kamarádovi do nemocnice myš, dost dobře nešlo. A tak sestra Anna jen uhladila peřinu na posteli pana Adamsona (poněkud ji předtím podupala), podívala se na teploměr a odešla. Tím vlastně ubytování Helgy v pokoji schválila. Také pozornost pánů se obrátila od Helgy k Ledeckému. Kdy odjíždět, dotazoval se pan Brisch. Zítra, řekl Ledecký. Mám číslo Ep 346. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518122
To je zajímavé, řekl Toni, Alba měl En 326. Možná. Ale Ep 346 je lepší, řekl Ledecký zamyšleně, líp se pamatuje. Je to jako elektrické podniky. No, řekl Toni. Ale stejně je to divné, že odjíždíš. Víš, já jsem vždycky myslel, že jsi chráněný. Byl jsem, řekl Ledecký. Ale to, že se můj prapradědeček postavil na Bílé hoře na stranu Habsburků, už mi není nic platné. Vloni to ještě platilo. Ale letos už ne. To je škoda, řekl Toni. Potom se Ledeckého zeptal, kolik si bere s sebou kufrů. Jeden, řekl Ledecký. A na záda ruksak. Hm, řekl Toni. To je málo. Ale dost, řekl Ledecký. Na těch mých pár svršků. Na tvoje svršky jo, řekl Toni, ale když mě ještě něco napadlo. A co, řekl Ledecký. Jestli bys neměl vzít s sebou nějaký oves, řekl Toni. Víš, kdyby tam, co pojedeš, byli nějací koně. Ale když máš jen jeden kufr… Budu o tom uvažovat, řekl Ledecký. Ale usmíval se tak, že Toni věděl, že to neudělá. Přitom Toniho myšlenka o kufru naplněném ovsem nebyla zas tak hloupá, jak by se mohlo zdát. I mnoho takzvaných rozumných a dospělých lidí v ghettu uvažovalo o tom, že s sebou nevezmou radši vůbec nic, když 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518122
jim to Němci stejně vezmou. Tak proč by si nemohl vzít Ledecký s sebou oves. Jinak si ovšem brala většina lidí s sebou zejména teplé věci. Vyskytovali se sice i jednotlivci, kteří byli přesvědčeni, že transporty jedou do teplých krajin. (Někam do Habeše nebo do Libérie.) Ale ani ti nebyli v zásadě proti Jägrovu spodnímu prádlu a pulovrům. Uznávali, že svléknout si to může člověk vždycky. Pak se Ledecký s Tonim rozloučil. Kladl mu jen na srdce, aby dával na sebe pozor a dohlédl občas i na maminku Lízu. Pokusím se, řekl Toni. Ale velké naděje si nedělal. Maminka Líza si nerada dávala radit vůbec a od Toniho zvlášť. Svého času měl například jisté připomínky k tomu, že si maminka Líza začíná s Jendou Schleimem. Maminka Líza to však nepřijala nikterak vlídně. Jsem snad plnoletá, řekla tehdy, a Toni, který ještě plnoletý nebyl, se tedy radši odmlčel. Kromě toho maminka Líza brzy nato začala chodit s Albou Feldem, a tak Toni už neměl proč s ní o tom diskutovat. Nyní ovšem nastaly poněkud jiné okolnosti. Maminka Líza chodila s člověkem, který byl pro Toniho mnohem nepřijatelnější než svého času Jenda Schleim. Ovšem Toni se obával, že když se pokusí mamince Líze domluvit, nedopadne o nic lépe než kdysi. Maminka Líza byla tvrdohlavá. Toni už ji slyšel, 100
Ukázka elektronické knihy