U markýze de Sade najdeme ve zesvětštělé podobě prakticky všechny prvky, jimiž se podle věrouky sekty gnostiků měli ve svém chování řídit lidé vyvolení. Sade vystupuje proti křesťanství, proti jeho přikázáním a jeho zákazům. Podobně jako některé sekty gnostiků také de Sade zrcadlově převrací všechna morální a hod notová kritéria. Na rozdíl od nich to však nezdůvodňuje sounále žitostí vyvolených jedinců s původní božskou dokonalostí, nýbrž respektováním zákonů přírody, jíž jsou lidé součástí jako všichni ostatní tvorové. Člověk, který neodporuje svým přirozeným touhám, ale zcela se jim podvolí, nemůže provést nic, co by se dalo nazvat zločinem. Jediným skutečným zločinem by bylo odporovat puzení, které je přece součástí vyššího plánu. Všechno ostatní je povoleno a hrdi nou se stává ten, kdo svým pudům nestaví nic do cesty. Je chybou druhých, nazývají-li takového člověka ničemou či zlosynem. Při hledání rozkoše a uvolňování touhy doporučuje de Sade stejně jako před ním gnostikové, aby se lidé vystříhali plození dětí. V případě gnose to mělo zabránit reprodukci nečisté hmoty, podle markýze je třeba vyhnout se plození potomků proto, že pří roda člověka vlastně k ničemu nepotřebuje. Vidíme, že de Sade vychází z podobných premis jako zakla datelé moderní ekonomie. Východiskem ekonomických i „sadi stických“ úvah je vždy jednotlivec prosazující v prvém případě zcela svobodně své osobní zájmy, v případě druhém neméně svo bodně své touhy a svá puzení. Ať dělá takový jedinec cokoliv, napl ňuje tím tajemný plán. Největším zlem je snažit se do průběhu to hoto plánu jakkoliv zasahovat. Je třeba ponechat věcem naprosto volný průběh. Ve výsledku se ovšem oba výklady poněkud liší. Podle liberál ních ekonomů povede naplnění tajného plánu k hojnosti a pro speritě pro všechny. Podle markýze de Sade povede jeho naplnění k něčemu ještě lepšímu – k vládě silných tyranů, které při uspo
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518121
kojování jejich tužeb nemohou ohrozit žádná pravidla přicháze jící zvnějšku a žádné výčitky pocházející přímo zevnitř jejich duší. Dany-Robert Dufour navrhuje považovat oba zmíněné ideové proudy za komplementární myšlenkové zdroje, jež vedly ke vzniku toho, co nazývá „perverzní společností“. Jejím základním rysem je rušení všech bariér a hranic, které kladou odpor nutka vému puzení, ať již v oblasti sexuální, anebo v oblasti hromadění příjmů a majetku. V obou případech je klíčovým bodem úplná li beralizace vášní, jež neznají naprosto žádná omezení. Dufour mluví v této souvislosti o vzniku pornokracie. Definuje ji jako systém, v němž ti nahoře si ve všech oblastech všemožně užívají a vybízejí ostatní, aby si užívali podle svých možností také. K této strategii mocní využívají zbytky státu (Dufour 2009: 38).48 Americký sociolog Christopher Lasch upozorňuje, že právě de Sade jako první domyslel, že důkladná destrukce paternali smu a podřízení všech sociálních vztahů zákonům trhu odstraní poslední překážky boje všech proti všem. Ve stavu anarchie, který z toho vyplyne, se sledování požitků a rozkoše stává jedinou ži votní aktivitou. Hledání rozkoše může nabýt podoby násilí, vraž dění a ničím nebrzděné agrese. Ve společnosti, která redukuje rozum na pouhý kalkul, neexistuje totiž žádná hranice pro sledo vání požitku a pro bezprostřední uspokojování jakékoliv touhy, ať už je sebevíce perverzní (Lasch 2018: 121).
48
Povšimněme si, že pornokracie postupuje zvráceně i ve vztahu ke státní moci. Norbert Elias líčil, jak po dlouhá staletí jistila státní moc proces sebeukázňování a sebekontroly členů různých sociálních vrs tev. V rámci pornokracie je podle Dufoura naopak státu a jeho in stitucí využíváno k odbourávání dosavadních zákazů a tabu ve pro spěch silných jedinců a celých skupin.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518121
2.1.4. Arogance dandyho
Raoul Vaneigem ve své příručce pro mladé lidi na několika mís tech vyzvedává přímočarost myšlení markýze de Sade. Jeho vlastní postoje však připomínají spíše charakterové rysy, jež byly popsány v souvislosti s rozborem chování dandyho. Termín „dandy“ se vynořuje ve dvacátých letech 19. století. Označuje osobu, která ve svém okolí platí za vrchol elegance v oblékání a způsobech. Zpochybňuje pravidla, která zde dosud byla, ve snaze prosadit pravidla vlastní. Jeho arogance vyjadřuje negaci existujícího práva a stávajících institucí a povýšené jed nání vůči nim. Má pocit nadřazenosti nade všemi, kdo respektují společenské normy. Pohlíží s despektem na vše, co je pro něj pří liš přízemní tím, že je to užitečné a racionální. Odmítá sociálně ustavený řád s jeho „falešnými“ hodnotami. Jediné hodnoty, které uznává, jsou hodnoty estetické. Dandy schválně ruší (podobně jako později surrealisté, s nimiž má řadu styčných bodů) este tické a sociální kódy, které byly dosud široce sdíleny. Tím uvádí své prostředí do stavu nejistoty, jež mu slouží k prosazení jeho vlivu. Potřebuje druhé, ale potřebuje je pouze jako svědky své vlastní výjimečnosti. Vyzvedává svoji jedinečnost a nic mu není vzdálenější než obyčejné masy. Jedinečnost, které si cení nadevše, neznamená osamělost. Dandy by nemohl existovat bez druhých, chce jimi být uznáván, hodlá se pro ně stát „arbitrem elegance“. Shlíží se v zrcadle a chce, aby i ostatní viděli, že se v něm shlíží. Věcí, které se dandy ze všeho nejvíce obává, je nuda. Dosvědčovali to Oscar Wilde i Charles Baudelaire. Co je ale nuda? Nemožnost pociťovat vůči něčemu touhu. Proti nudě staví dandy hru a hra vost ve smyslu negace všeho vážného a reálného. Vše se mu stává záminkou k tomu, aby to bylo zpochybněno. Dandy je mistrem hry a hraní si (Enriquez 2015: 87).
100
Ukázka elektronické knihy